Článek
„Předškolák Max a školačka Žofka tu mají stejný práva jako my. Žofinka například ráda tančí, tak tady má volný prostor.
Přistěhovali jsme se sem jako jedni z posledních. Nikdo před námi tento přízemní byt se zahrádkou nechtěl. Asi se báli zlodějů. Ale spolu s dalšími sto dvaceti rodinami si připlácíme na ochranku i kamerový systém. Je tu hezky a bezpečno,“ popisuje Boris Hybner místo Na Cibulce s výhledem do zeleně, na kraji chráněné oblasti vedoucí až do Motola.
.: Mim nás přivítal hrou na bluesovou kytaru a při podávání kávy konstatoval: „U nás je demokracie.“ foto: Právo/Václav Jirsa
„Vydělali jsme na aktivitě místního občanského sdružení starousedlíků, které tu novou výstavbu nechtělo. Tak se postavily domy nižší a o jeden méně, takže my dnes máme pod okny park. A cihlový komín opatřený hodinami. Z pásku dokonce odbíjí a všichni si odhlasovali, že ne v noci,“ usmívá se spokojený, tady už šestým rokem, hostitel.
Venku za zdí
Na návštěvu jsme přišli v době, kdy připravuje své nové představení a v kinech běžel film U mě dobrý, kde si vystřihl zase jednu z menších, ale hezkých rolí. Potřetí s režisérem Hřebejkem. („Vždycky mě nakazí svým nadšením.“) Chtělo by se říci, že si postavu podvodníčka užil. Ale my už víme, že právě toto slovo nemá pro jiné souvislosti rád.
.: Každé dítě má jednu malou kytaru-vlevo. Obývací pokoj poskytuje místo pracovnímu stolu i příjemnému posezení-vpravo. foto: Právo/Václav Jirsa
„Lidi už nežijou, lidi si užívaj. Mám takový filozofický pocit, že nastoupil jakýsi kult přijemna, že vše, co je příjemné, je hlavním objektem našeho zájmu. Jako bychom si přišli na tuhle planetu jenom užívat. Užívání v dnešním smyslu slova mi přijde jako olizování života. Jenom aby to bylo hlavně příjemný! A to má potom tolik souvislostí, že třeba špinavá práce už je nepříjemná a nepatřičná.
To, co dělali naši dědové a otcové, na to už máme zahraniční dělníky. Když opustím tyto zdi, tak vidím, že hrdinou současnosti je něco mezi frajírkem a zpovykaným politikem, který všem vysvětluje, že je důležité být elitní a dobře rozdělený na část skrytou - úskočnou - a na tu příjemnou a populistickou. Typ zvláštního mondénního úředníka. Vždyť i v Praze máme metrosexuála rozhodujícího o penězích pro kulturu. Potom je práce na žebříčku hodnot někde dole. Sehnat do bytu opraváře je problém!“
.: Kuchyň je stranou, ale přesto v centru dění. Od stolu je vidět na všechny strany. foto: Právo/Václav Jirsa
Svůj velký úkol u rodinného krbu vidí otec Boris v ochraně dětí. „Před čím vším je uchránit, aby jednou nebyly zhýčkaný lidi, které ofoukne a zničí každá nepříjemnost. Aby měly vytrvalost a byly připraveny na cokoliv.
Podívejte, jak dneska děti u počítačů tloustnou a blbnou. Přitom jsou i duchovně křehké a nic nevydrží. Páchají sebevraždy, berou drogy… To jsou pak ty souvislosti a právě ty jsou pro mne o domově,“ vrátil se v myšlenkách k pohledu na svět útočící i na jeho domov.
„Zpovrchnění, konzum a posun od mezilidských vztahů, kdy by láska měla být jen příjemná?! Ale vášeň je přeci někdy krutá a spalující tak, že člověk tluče hlavou o zeď! Tak to všechno patří k životu. I negativní stránky. Jenže ty reklamní systém zametá pod koberec a učí nás nesmysly.“
.: Okolí bytových domů ozvláštňuje uchovaný bývalý tovární komín přizdobený moderními hodinami-vlevo. Přímý vstup na předzahrádku je otevřen oběma směry-vpravo. foto: Právo/Václav Jirsa
Vůně dřeva a Provence
Už před lety si prý s manželkou při jedné z návštěv oblíbené jižní Francie, mimo turistické trasy, řekli: Hezký to tady máme. „Zcela spontánně jsme si uvědomili, že tam v nás nikdo záměrně neudržuje pocity cizince.
Naopak. Měli jsme intimní pocit Evropana, který vám nikdo nevysvětlí, a politik už vůbec ne. To je spíš úkol pro kumštýře. Obyčejný člověk je ten nejdůležitější Čech a obyčejný život. Až pominou chvíle nakupování módního zboží, tak se to ukáže.“
U Hybnerů mají rádi Provence. „S polovenkovským životem, kde dřevo v domácnostech není ničím kryté. To je naše bytová i životní inspirace. Můj psací stůl měl nějaký český mlynář. Takový máme styl - dřevo, kytky, knížky, jídlo, muzika...
.: Je tu hezky a bezpečno,“ popisuje Boris Hybner místo Na Cibulce s výhledem do zeleně, na kraji chráněné oblasti vedoucí až do Motola. foto: Právo/Václav Jirsa
Žijeme typický život člověka ve městě, i když tu jsme vlastně u lesa a nemáme potřebu jezdit někam na chalupu. Je pro nás důležité, abychom se dvakrát denně sešli všichni u stolu. Při snídani, při večeři. O svátcích stůl roztahujeme a dbáme na tyhle věci. Manželčin brácha žije ve vedlejším baráku. Jsme strašně rádi, že můžeme trojími dveřmi kdykoli do zahrady. A stejným směrem k nám samozřejmě smí mravenci, berušky.“
Návrat ke skromnosti
„Manželka dělá ve zdravotnictví a já ve školství (jako novopečený profesor vede Boris Hybner katedru pantomimy na HAMU - pozn. aut.), čili jsme sociálně dolní okraj středních vrstev. Pravidelně, každý druhý měsíc, jsme koncem týdne v ouzkejch. Vykrváceli jsme na tomto bytě na dobré adrese a hypotéce. Jsme tady spokojeni, i když poměrně odříkavým způsobem.
.: Ložnici zdobí skoro pravá nebesa. foto: Právo/Václav Jirsa
Ale když se člověk nechce stát součástí vyložené komerce, tak jsme si vybrali takto. Na vzpomínaném francouzském venkově jsme okoukali, že tam žijí skromným životem, který nám imponuje: Děti mají všechno, co potřebují. A jen část toho, co chtějí.
Každý z nás má možnost zvolit si svůj životní styl. Vždy je to směs toho, co člověk musí, ale ještě tam pořád zbývá prostor pro volbu, vkus a vlastní styl,“ konstatuje šestašedesátiletý Boris Hybner a dodává, že chce zůstat divadelníkem, a ne prodavačem vstupenek. „Kvůli tomu jsem do umění nevstupoval a starý kůň z brázdy neuhne.“
:. Se sluníčkem a s dětmi se bydlí nejlépe. foto: Právo/Václav Jirsa
Spoléhat se na přírodu
„Říkám si, co bylo, co může být (pravděpodobně hodně toho už nebude) a co máte teď? Po operaci rakoviny před rokem jsou mnohé věci pro mne plevy a ta zrna jsou neúprosně vidět. Tak zjistíte, jakou nezničitelnou sílu má obyčejný život, když se rozhodnete žít tak, jako žil otec, děda a jeho otec... To je fajn. Je to i o přírodě, na kterou je možné spoléhat, jinak nás ty temné síly doženou.“
Boris Hybner si připouští, že i jeho kariéra pomalu končí, a tak mu nevadí vracet se po kružnici. „Vracím se, ne jako mim, ale klaun - napište prosím clown (jak říkával Werich: Jazz, to je ta hudba, co máme rádi. Džez je ta nádoba na mytí nádobí). Starý mim je mladý clown, ale je to mlčící, bluesový clown.
.: Poctivé dřevo starožitného stolu koresponduje s dalšími doplňky. foto: Právo/Václav Jirsa
S vnitřním smutkem smolařského augusta. To mi připadá přitažlivé. Děti mi přinesly do mého stáří intenzitu pohádkového světa a znovu Malého prince. Dítě a stařec se spojují v clownovi. O tom je nové představení (v Divadle Komedie), kde hraji také na kytaru a jmenuje se Clowntime Blues - slowshow.“
Hravé představení to zřejmě bude. Marionety na poličkách nám to také potvrdily.
„Důležití jsou i kamarádi a kamarádky, kterým je třeba se také věnovat a umět poslouchat, kdo jaké má trápení, a pomáhat si. To jsem všechno pochopil od své daleko mladší ženy, která má to srdce tak správně měkké a velké.“
