Jak bydlí malíř Martin Šrámek ve dvougenerační novostavbě

Dříve romantické místo vedle tratě si sice (za plotem) zachovává své kouzlo, ale díky přebujelé developerské výstavbě bytových domů je dnes doslova v jejich stínu.

Martin Šrámek si svůj staronový domov téměř vyvzdoroval a v posledních deseti letech zažil i pocity úzkosti.

Zatímco musel čekat na povolení každé stavební drobnosti (např. s okny vedoucími do vedlejší uličky, kde dnes nově zajíždějí auta do podzemních garáží sousedního domu čnícího nad jeho střechou), v těsném sousedství celé noci rámusily stavební stroje.

„Dokončujeme to tu jako Gaudího katedrálu v Barceloně,“ usmívá se mírně unaveně náš hostitel.

Je jen shodou okolností, že Múza mu vede štětec při malování obrazů s odkazy na mytologii, báje, esoteriku a vůbec věcí takříkajíc mezi nebem a zemí.

U malířského stojanu tak rychle, jak říká, zapomíná na vnější svět, hlavně na ten agresivní a i dále, než jen za jeho za plotem.

Na druhé straně do života Martina Šrámka patří i jeho práce kurátora v galerii Cesty ke světlu na Chodově, kde pomáhá udržovat odkaz malíře Zdeňka Hajného, na kterého vzpomíná jako na svůj vzor, ale i na přítele.

Také měli po republice nejednu společnou výstavu. A v květnu se otevřela v podzemí zámku Uherský Ostroh 3D interaktivní dekorace Paměť světa – Atlantida, na které pracoval jako na realizaci vize Zdeňka Hajného.

„Pro mě je malování určitě krok do jiného světa. Tomu na mých obrazech někdo říká mystický nebo snový realismus, ale to jen tak pro ty, kteří se rádi orientují podle různých -ismů. Mytologie samozřejmě souvisí s astrologií a se všeobecným pojmem tajemna. Občas si „odskočím“ k žánru fantazy, protože mám rád takovou literaturu. Nerad bych tvrdil, že když se na můj obraz budete dívat pět minut, přestanou vás bolet ledviny.

Na druhou stranu ale mám zkušenost, že art terapie opravdu funguje. Je to možná i proto, že rád používám poměrně syté odstíny barev. Několik klientů už mi řeklo, že když si doma pověsili můj obraz, najednou si všimli, že se jejich jinak neklidné dítě při pozorování obrazu utěšilo. Když se lidem můj obraz líbí a ještě jim pomáhá načerpat novou energii, mám z toho velkou radost.“

„Byl to tu menší statek v opravdu nevyhovujícím stavu, takže jsme jako formu rekonstrukce zvolili bourání a novou výstavbu na etapy, kdy se v části bydlelo a ve druhé budovalo. Někdy to byl opravdu tvrdý oříšek.

Také jsme byli limitovaní přísnými pravidly stavebního úřadu a museli například dodržet původní půdorys. Měli jsme určitou představu, kterou jsme dali projektantce. A tak třeba podlaha obývacího pokoje – kde dříve byly stáje – je o něco níže než kuchyňská část s jídelním stolem. Prostor je tak opticky rozdělen, ale záměrem bylo mít velké společné místo. Velké společné místo, které momentálně nejintenzivněji využívají i dvě malé děti. Proto se všudypřítomné hračky také staly nedílnou součástí interiéru.“

Martin Šrámek nemá rád dnešní trend určité sterility a neútulnosti v bydlení. „Jako výtvarníka mě mrzí, že lidi mnohdy dávají na zdi raději přednost plakátu (nejednou vlastně drahému) před originálem. Na druhé straně jsem poslední dobou přestal své obrazy opatřovat rámem, o kterém bych ještě před pár lety tvrdil, že je nedílnou a dokreslující součástí obrazu. Plátno domalovávám až do kraje, takže obraz pokračuje i na jeho bočních stranách.

Dávám tak i určitou svobodu příštímu majiteli, aby si obraz případně nechal tak nebo ho zarámoval podle svých představ. Ale to je spíš jen takový povzdech nad tím, jak v mnoha interiérech postrádám zastoupení uměleckých předmětů, podobně jako dnes málo lidí chodí za kulturou a svůj volný čas tráví spíše v nákupních centrech.“

Že by v obytných částech Prahy 6 docházelo k nějakému zklidnění, se našemu hostiteli nezdá.

„Překotně se tu zastavuje kdejaká volná plocha, přitom konkrétně nám vyjednání stavebního povolení trvalo tři roky.“

Téměř za ironii Martin Šrámek považuje i skutečnost, že ve svých obrazech má rád živou barvu („Kterou mi může někdo třeba i vyčítat, ale ani v hudbě se nezavděčíte každému.“), ale okolní nové domy jsou doslova šedivé. „Dnes v architektuře jedou temné tóny, a když si k tomu připočítáme podnební podmínky, které jsou u nás po většinu roku spíš zimní, tak to tu moc o barvách a slunci není.“

K bydlení tří generací v domě Šrámkových ještě patří, že v podkrovním ateliéru pořádá náš hostitel malířské kurzy. Na návštěvy, i když procházející jenom vnitřním schodištěm, tu jsou zvyklí. „Dnes už bych dům dispozičně asi promýšlel také jinak, ale jsme tu spokojeni a rozhodli jsme se tu zůstat, i když stavební firmy chtěly i naši parcelu.“

Žádná nabídka odstupného nebyla až taková, aby si za ni mohli pořídit podobné bydlení, nemluvě o tom, že některé „nabídky“ působily jako vyhrožování.

„Nejednou jsem si tu vzpomněl na mou oblíbenou pohádku z dětství – Krtek ve městě. I nám se tu přibližovaly buldozery až k plotu. Začínáme si tu připadat skoro jako na ostrůvku nebo ve skanzenu.“

Martina k malování přivedl dědeček, ale prababička tu provozovala kolem roku 1910 koňské povoznictví.

„Domek s přilehlými stavbami byl vždy situován do tvaru písmene U a tu dispozici jsme využili i my, takže i když máme za sebou starou i novou zástavbu, koukáme hlavně do naší zahrady. Že už nějak zase začíná vypadat, je zásluha mých rodičů a manželky. Ale i tam nás ještě čeká hodně práce. Byl bych rád, kdyby se to tu nějakým způsobem zachovalo.

Už tu nacházím klid i inspiraci pro tvorbu. Máme tu za sebou roky bojů, kdy jsem si už i myslel, že se snad obrátím na některý z televizních pořadů. Pak jsem si ale řekl, že bych tím jenom poskytl další zábavu lidem, kteří mě tady při mém lopotění a čekání na úřední vyjádření pozorovali ze stavebních kanceláří s šálkem kávy na stole.“