Jak bydlí malíř a sportovec Jaromír Másler v místě svého dětství

„Do Prahy jezdím, když je třeba dohodnout například něco kolem výstavy nebo za rodinou. Jinak jsem tady celoročně. Manželka je rodačka z Prahy, teď žije asi sedm let s naším synem a maminkou v jejím pražském bytě. Oni sem za mnou jezdí zase na víkendy a na prázdniny.

Do tohoto bytu jsme se stěhovali v roce 1992. S manželkou jsme se poznali v přírodě, když jsem ještě jezdil divokou vodu. Na Šumavě, v Krkonoších a pak i v Rakousku. Žena se mnou absolvovala i dost ostrou vodu, ale nechala toho, když si jednou riskla ještě obtížnější vodu - na Roháčích v Tatrách - a téměř celou řeku proplavala. To už ji odradilo. Teď už se spíš společně věnujeme pěší turistice.“

Od svých čtyř let vyrůstal Jaromír Másler v Čenkově, v domku s velkou zahradou. Na dohled od současného čtyřpokojového bytu proměněného na jeden velký ateliér. Nábytku je tu minimum. Nechybí praktická, samostatná šatna.

„Zahrada znamenala věčné sekání trávy, které mi zabíralo čas. Přiznám se, že když mi sem rodiče volali, abych jim s něčím přišel pomoct a já zrovna maloval, tak jsem odpovídal, že přijdu za tři dny. Když jsem došel, už to měli hotové…

Teď už nežije ani maminka a asi budu muset téměř rodný dům prodat, protože na jeho renovaci a údržbu se už necítím. Když nemůžu malovat a někdo po mně chce něco jiného, umím být i nevrlý. S hospodářstvím to opravdu nešlo dohromady,“ připouští rozdílnost světů bývalý frézař, který původně pracoval v nástrojárně místní fabriky, kde získal jeden z podnikových bytů a po devadesátém roce jej odkoupil.

Bytovky ve dvoupodlažních domech se sedlovou střechou, ve svahu nad vesnicí mají dodnes svůj půvab. Oproti pověstným panelovým domům z krajiny nijak netrčí a výhled z jejich oken - všemi směry - by se v metropoli platil milióny.

Na druhou stranu tady mají problém se studnami a s pitnou vodou. I o tom by mohl malíř Másler vyprávět, protože si jednání s úřady i sousedy vzal za své.

„To si lidi ve městě kolikrát opravdu vůbec neuvědomují. Vody ve studnách ubývá. Ale lidi jsou vedeni k něčemu jinému, k tomu, aby moc nepřemýšleli. Když obec udělala pro bytovky studny, z vodovodu tekla kalná voda. Začal jsem kolem toho běhat, domluvili jsme se, že uděláme systém filtrů. To se také neosvědčilo, až se nakonec dělal nový vrt, ale byl to problém.“

„Člověk zjistí, že v určité fázi musí malovat pořád. Bývaly doby, kdy jsem maloval do tří do rána. Dnes jdu ráno a odpoledne se psy do lesa a jinak pořád maluju. Už ani do místní hospody na mariáš nechodím. Je pravda, že na víkendy pořád ještě jezdíme s manželkou dál do přírody. Teď se zrovna zase chystáme na Šumavu. V Sušici jsme odsud za hodinu. Jezdíme pod Čeňkovu Pilu do starého srubu, který teď patří plzeňským skautům. Pobýváme tam i přes Vánoce.

Jsme rádi pryč od lidí a nevadí nám, že tam není ani elektrika. Samotnému mi nevadí spát pod širákem i v minus patnácti. Přiznávám, že nemusím moře, u něj vydržím jen pár hodin a pak se jdu projít do vesnice. Ale inspiraci nacházím i tam, to je pravda,“ připouští malíř mající za sebou řadu samostatných výstav a ještě delší řadu výstav společných.

Pohled na obrazy Jaromíra Máslera narovnané a pověšené v každé z místností malířova bytu-ateliéru jeho slova jen potvrzuje. Stejně jako jeho nedávná výstava ve vyhledávané pražské galerii Nová síň. Obrazy z posledních deseti let často zachycují lidské figury ve všedních situacích. Tedy na první pohled. „Lidské tělo má svoji krásu, která je nevyčerpatelným zdrojem pro uměleckou tvorbu.“

Svými obrazy, kterým dává poetické názvy, nám „nabízí prostor k přemýšlení, k otázkám, které jsme si již dávno přestali klást“.

Televizi doma v ateliéru nemá záměrně, protože i tak vnímá, jak dodává, že žijeme stále více ve světě ovládaném médii i sociálními sítěmi a nadnárodními uskupeními, kdy jsme postaveni před dilema, kdy jde ještě o informaci a kdy už o manipulaci. Svými obrazy tak vlastně i varuje a vyzývá k dialogu, jak se shodují kunsthistorici.

„Rád zajdu i zajedu mezi lidi, i za kamarády do Prahy. To se pak vykecávám celý večer, ale zase se rychle vracím sem a umím být sám.“ Jako parťáky tu má Jaromír Másler dva chrty - španělského a irského.

„Jak jsem kdysi toužil po Praze, dnes jsem z ní po dvou třech dnech nervózní. Je tam hrozný spěch. Všichni pospíchají, ale ono to tam asi jinak nejde. I výtvarník se hodně naběhá, aby se uživil. To si uvědomuje málokdo, včetně mých známých i místních. Ale mám u pražského bytu kousek od Hradčanské i dost uložených obrazů a občas někdo řekne, že by si rád vybral, ale sem by už nejel.

Přesto nás poslední dobou láká to tu prodat a odstěhovat se někam dál, do hor. Třeba do Jizerek. Šumava se totiž už dnes také plní.“