Článek
Jistě i proto, že také žena našeho hostitele je výtvarnice. Textilní. I když je jejich domov pestrý, není nijak zahlcený předměty. Navíc ctí i původní vesnický ráz.
Původní stavení bylo zrenovované i podstatně přistavěné.
Dokonce mají vlastní studnu. Kousek od Hostivařské přehrady zůstalo výstavbou pražských sídlišť malé, ale nedotčené území.
Aleš Lamr
Romantický ostrůvek s křivolakými uličkami. Aleš a Blanka Lamrovi k původnímu domku přistavěli další stavení – ateliér a vše tvoří jeden celek s dvěma dvorky (jeden je půvabné atrium) okolním zrakům skryté. Dokonalé soukromí a přitom světlo ze všech stran!
Vesnice mezi paneláky
Aleš Lamr pochází z Litovle, z rodu keramiků a kamnářů, kde má bratranec dodnes dílnu a nezastaví se.
I zápraží a předsíň mohou být galerií.
„V Olomouci jsem jenom čůral do protektorátních plínek.“ Přes tzv. nápravu v Ostravě se Aleš Lamr jako synek živnostníků přece jen dostal na střední uměleckou školu do Brna.
„Tam mě učil významný brněnský profesor Šálek, poslední z předválečné doby (architekturu vystudoval ve Vídni) a právě on mi dal úžasný základ ze scénografie, která je všeoborová, obsahuje vše – od malby po sochařinu i architekturu. Málokdo o něm ví, že vyhrál druhou cenu v soutěži na Operu v Sydney,“ vzpomíná autor prací, které jsou zastoupeny ve sbírkách po celém světě.
Digestoř nastříkali v autolakovně, aby ladila se sporákem. A koupené obkládačky natřeli lepší barvou a u kamaráda keramika nechali opět vypálit. Takže kuchyň je dalším originálem v domě. I tak se dá věnovat detailu!
Pro Václava Havla dělal v jeho kanceláři moderní nepřehlédnutelné nástěnné malby.
Útěk z Malé Strany
„Od roku 1970 do roku 2002 jsme bydleli na Malé Straně. Ale pak začal nával turistů, kterého se Malá Strana stala obětí. Sice jsme z našeho domu mohli po restitucích udělat družstvo, ale soužití přes různé peripetie bylo pro nás dramatické, každý měl jiný názor a po třiceti letech jsme utekli, i když jsme tam vychovali děti a měli z půdního bytu i nádherný výhled.
Toto místo jsme našli vlastně náhodou a líbí se nám tu. Máme tady nedaleko i gotický, původně románský kostelíček, kde před pěti lety objevili nádhernou fresku. Největší raně středověká freska v Praze!
Také jídelní stůl obklopují vyladěné barvy.
Obývák je, i přes pestrost doplňků, střídmý.
Částečně jsme původní stavbu rekonstruovali, ale největší práce byly ty výkopové, aby mohla být nová přístavba i podsklepená. Pozemek totiž není velký, ale je tady úžasný klid a na práci tu mám prostor dostatečně velký. Donedávna měli na sousedním statku dokonce i koně.“
Z „odpočívárny“ je uklidňující průhled do atria čekajícího na jaro.
Navíc jezdí Lamrovi ještě na chalupu v Orlických horách, a protože oba mají svobodné povolání, obě místa střídají podle nálady.
„V horách býváme i celé léto. Je pravda, že nejvíc pracuji na chalupě, protože tam je ještě větší klid a úžasná, inspirativní příroda. Tady mě přece jenom rozptyluje více věcí.“
Stavby jsou propojeny vnitřním schodištěm. Většina interiérových dveří je tu celoskleněných a celým domem prochází světlo.
Betonové zločiny trubců
„Přál bych každému, aby byl vychováván jako já ve vztahu k hezkým věcem. Od dětství jsem byl v kamnářské a keramické dílně. Otec spolupracoval s místními výtvarníky a byl jsem přirozeně veden k tomu, že i veřejný prostor má mít také estetickou kvalitu. I když doba tomu často nepřála.
Původní strop zdobí pracovnu – kancelář, stejně jako kachle na stěně připomínající tvorbu maminky našeho hostitele.
Za komunistů se bezcitně a programově bouraly staré domy, aby se na jejich místě postavily paneláky. Ale i tehdy jsem dělal mnoho realizací do architektury a veřejného prostoru – keramické zdi, různé objekty, nástěnné malby…
Většina z těch věcí je už ale zničená. Tragédie! Třeba interiérová stěna 3 x 8 metrů v Mariánských Lázních. Prostor koupili Maďaři a celé to překopali a omlátili. Podobně v kulturním domě v České Lípě, který dali Vietnamcům jako tržnici a ti okamžitě do reliéfů navrtali hmoždinky a regály…
Nový ateliér nemá patro a je otevřený až ke krovům.
Ještě se sochařem Preclíkem a panem Radou jsme chtěli sepsat a nafotit všechno, co pro změnu zničila nová doba. Novodobí investoři jsou mnohokrát skuteční trubci. Stavební úřady kolikrát povolí strašné věci. Na nedaleké návsi postavili proti kostelíčku betonové garáže. Naprostý zločin,“ konstatuje Aleš Lamr, ale dobrou náladu neztrácí:
„Mám štěstí, že můj obor je i mé hobby, takže nepotřebuji relaxovat jinak. Je to dar od Hospodina a mají to tak i mé sestry a bratranci… Mám tři syny a dva jsou také výtvarníci. Jeden je šperkař a druhý se věnuje užité grafice.“ Lamrovi mají i tři vnoučata, a když přijedou na návštěvu, tak si tu užívají jako na vesnici. „Taky jsem jim udělal pojízdné sochy a vyřádí se tady.“
Výchova k estetice
Sochařova zkušenost je i taková, že se lidi u nás zdráhají pořídit si domů vedle obrazů třeba i trojrozměrnou plastiku.
„Je to zvláštní, ale ve světě běžné. I když i u nás jsou sběratelé, dávají přednost menším objektům a větších se bojí.
I parapet je prostorem k prezentaci plastik.
Každý to má jinak, ale při vymýšlení vlastního interiéru je vždy důležité zařídit se podle svého pohodlí, prostředí a s nějakou estetikou, která člověku konvenuje. A to se odvíjí právě od vzpomínané výchovy.
V nové části členitého objektu je i ateliér paní domu. Náhrdelníky z vlněných koulí jsou jednou z posledních prací Blanky Lamrové.
Když lidi nejsou vychováváni v esteticky hezkém prostředí, tak v něm pak těžko sami žijí. Ani si nedovedou představit, že by mohli žít jinak. Na druhé straně peníze vůbec nemusejí znamenat vkus. Stačí se podívat na některé domy zvenku a ty interiéry musí být asi ještě horší.“