Článek
Ale i sem si přenesl kousek (vinohrad, sklípek…) jižní Moravy, odkud pochází.
Dům (zábradlí) i jeho interiér doplňuje a zdobí také originální kovářská práce.
„Jsme tu na vesnici a podle toho vypadá i naše zahrada. Nic zdobného, jen to, co sem patří. Přišli jsme sem v devadesátém roce a na jaře dvaadevadesátého jsme otevřeli. Do té doby jsem vlastně žil na Václaváku. A stačilo… Když je člověk vytížený, tak mu Praha dá zabrat. A je jedno, jestli prodáváte boty, nebo něco jiného.“
Jaroslav Sapík
Místo pro všechny
Novostavba rodinného domku, která vznikla ve dvoře za restaurací, respektuje klasickou architekturu a poskytuje dokonalé pohodlí na poměrně malé ploše. A to je v domě i část připravena pro maminku pana Sapíka.
Kuchyň (se spižírnou vpravo za dveřmi), jídelna a obývák v jednom jsou zařízeny i starožitnými solitéry. „Nábytek je po pradědovi, moc jsme tady toho nekupovali.“
„Každému doporučuji, aby si při stavbě domu u kuchyně udělal i pořádnou spižírnu. A pozor na koření, protože to je jeden z největších nosičů salmonely. Navíc je lepší kupovat kvalitní koření, kterého tolik nepoužijete, takže i nakonec ušetříte.“
„Je jí přes osmdesát, a až sem bude z Moravy chtít přijet a být s námi, má to tu připravené.“
Útulný pokoj se vstupem ze společné předsíně je zařízen i malinkou kuchyňskou linkou v rohu a samozřejmě přímým vstupem do vlastní koupelny a WC.
Mezi výzdobu zápraží pod schodištěm patří i předměty s mysliveckou tématikou.
„Anebo tam jednou budu bydlet já. Moc místa nepotřebuji a stejně sem chodíme jenom přespávat, protože jsme vlastně pořád v práci,“ usmívá se Jaroslav Sapík, a když nám ukazuje své oblíbené čtecí křeslo s podnožkou v podkroví, dodává:
„Kuchař hlavně musí umět dát odpočinout nohám. Proto jsou důležité i boty. Dřív u nás vyráběli perfektní kotníkové pracovní boty, které se i vyvážely, ale to už není pravda.“
Masivní dřevo koresponduje s kovovými doplňky.
Pracovna v podkroví s knihovnou je korunována pohodlným ušákem s podnožkou.
Náves pod okny
Restauraci U Sapíků s vyhlášenou kuchyní, sklípkem i ubytováním už za poslední roky opakovaně navštívili mnozí, známí i neznámí. Všichni sem přijíždějí cíleně.
„Když jsem se rozhodl udělat si svoji hospodu, tak záměrně s tím, aby nebyla na žádné frekventované cestě nebo místě. Ale na tak klidném a příjemném, že si ji lidé rádi vyhledají.“
S parafrází hlášky z filmové komedie by šlo konstatovat: je to sice delší a pracnější cesta, ale vyplatilo se! K Sapíkům (pracuje tu i manželka a vypomáhají také dcera se synem) se lidé naučili jezdit.
Kaplička na dvoře je laminátovým výtvorem kamarádů z divadelní dílny a hravý pan Sapík ji v době folklorních slavností umísťuje na návsi.
„Když jsem to tu objevil a začali jsme přestavovat, tak to bylo stavení, kde bylo třeba zrenovovat všechno. Pracovali jsme po etapách – na všechno peníze nebyly. Navíc dobrá hospoda opravdu není o nějakém rychlém zbohatnutí. O to víc mě mrzí, když sem přijede pán v drahém autu i obleku, objedná si guláš a pak si mě zavolá ke stolu a zeptá se, jak si můžu dovolit nabízet guláš za sto osmdesát korun. Tak mu napřed připomenu, že je z nejlepšího telecího a v jeho ceně je započítáno i celkové prostředí…
Někdy mi radost z vaření i té práce tady kolem pokazí i opačný případ, když otec přiveze manželku s dětmi, utratí tady hodně peněz, ale během jídla pořád telefonuje a všechny u stolu popohání. Je to zvláštní doba a navíc si někteří budou závidět asi i rakev.“
Chaloupka a řemesla
Jaroslav Sapík má ve dvaašedesáti letech postavu jako správný kuchař z pohádky. Nicméně pravidelně úspěšně hubne (nedávno šestnáct kilo!), ale stejně úspěšně se mu vracívá původní váha. A to si i dnes zajede v zimě zabruslit na Lipno.
V hubnutí mu pomáhá známý dietolog Vítek Chaloupka. Znají se tak dlouho, a tak často spolu jedli, že v současnosti společně rozjeli program, ve kterém chtějí společnými silami a zkušenostmi lidem ukázat, že i klasická česká kuchyně může být lehká a zdravá. Možná překvapivé spojení, ale funguje.
„Doufám, že teď shozená kila zpátky nenaberu,“ usmívá se náš hostitel, když nás zve ke stolu.
Kamarádi řemeslníci
„Náš děda vždycky říkával: Pamatuj si, když to budeš dělat pořádně, lidi si tě najdou. Když to dobře dělat nebudeš, je jedno, kde to bude. Možná ve velkých městech lze hřešit na to, že tam pořád proudí lidi, který už se nevrátí...
Tady se musíte starat a taky případně umět přiznat chybu. A důležité je, že jsem tady ve svém. Nechtěl jsem jít někam do nájmu. Možná i proto nepatřím mezi naříkající a na krizi se nevymlouvám, ta byla vždycky nějaká. A když vyděláváte, tak to hned musíte vracet do firmy.
Ze zápraží domova vidí Sapíkovi přes zahradu (s vinohradem a sklípkem) na Hostinec U koně - své pracoviště.
Bohužel mám i takovou zkušenost, že si sem beru už jen řemeslníky a firmy, kteří mě znají, nebo kamarády, protože ti ostatní si hned neúměrně nasazují ceny. Já přece také nekoukám z okna, kdo k nám jakým autem přijel, abych mu podle toho nasadil cenu.
Vyplatí se mi sem dovézt kamarády od Brna – kováře a truhláře, kteří mi tu udělali spoustu krásných věcí. A nechápu, jak je možné, že mi přivezou nábytek a sedí vše tak, jak má. Žádné vracení, předělávání… Někdo to prostě pořád ještě umí.“
Přenesené kořeny
„Mám takovou knihovnu, že mám pořád co číst a v čem si listovat. Včetně kuchařek. Někdy se směju, za jaké objevy – pod cizími názvy – se prezentují věci, které naše babičky běžně v kuchyni dělaly.“
Kdyby nebyl kuchařem, chtěl by Jaroslav Sapík být archeologem.
„Baví mě přehrabovat se ve starých věcech. Taky vím, kde, kdo a za jaké války tady ve vesnici a okolí padl. A nedělá mi problém položit kytku k pomníku Rudoarmějců, protože mého tátu i dědu osvobodili z koncentráku. Mám nastudovaný třeba i Dálný východ a kolikrát se divím, co nám dneska hlásají o tom, jak to tam chodí,“ potvrzuje – opřený o sloupek vlastního vinohradu – věhlasný kuchař, že nejen četbou kuchařek živ je člověk.
