Článek
„Jsem poměrně konzervativní, a když jsem se měla po dvaceti letech vystěhovat z bytu v Braníku, byla jsem hodně špatná. Měla jsme to tam ráda, zažila tam mnohé a připadala si i jako na vesnici. Z oken sousedů voněly řízky, na silnici kočičí hlavy, obchůdky, sousedi se znali,“ vzpomíná rodačka z Ostrova nad Ohří (u Karlových Varů) a hned dodává, že dnes už nelituje a konec příběhu o stěhování je dobrý.
Velmi dobrá adresa
„Dlouho jsem se změně bránila, ale když mi majitel domu nabídl tento byt a já se přišla podívat, hned jsem věděla – na první dobrou – že tady chci být.“
Stejně tak jí bylo jasné, že si sem převeze i svůj pracovní stůl. Ví, že své kouzlo neztratil a daří se jí na něm tvořit další návrhy. Naposledy kostýmy pro muzikál Horečka sobotní noci, zkoušený v jejím oblíbeném Divadle Kalich.
„Nemá cenu litovat, když nemáte na vybranou,“ má Zuzana dopsáno na jednom obrazu.
„Byla jsem až hysterická, branická patriotka, která nechtěla za žádnou cenu odejít. Tady jsem od října a už jsem si oblíbila nové výhody, jako třeba terásku u bytu se vstupem do úžasné zahrady. I tady jsou fajn sousedi. Potřebuji mít kolem sebe lidi, které znám. Naštěstí byl dům (z dvacátých let minulého století) zrekonstruován dřív, než majitel čekal a mohl mi to tu nabídnout. Za rohem bydlí božský Karel, takže jsme na velmi dobré adrese,“ směje se Zuzana.
Také dává za pravdu kamarádům, kteří ji povzbuzovali a přesvědčovali tím, že něco končí a něco jiného začíná… A je tady úplné ticho.
„To oceňuji hlavně v noci, kdy se potřebuji vyspat. Jsem sice bohém, chodím pozdě spát, ale nemůžu si dovolit vyspávat do jedenácti. Musím se něčím taky živit a na to by jen divadlo nestačilo.“
Kuchyň tu slouží svému účelu a kontakt s hosty nechybí.
I když Zuzana Straková není designérka, připouští, že jistou profesní deformací trpí. Projevuje se tak, že špatně snáší, když navštíví někoho, kdo má – podle jejích měřítek – podivně zařízený byt.
„To dostávám záchvaty, protože někdy mají lidi neuvěřitelný vkus. Naštěstí a vědomě jsem na sobě zapracovala, abych alespoň oblečení u jiných nehodnotila. Každého věc. Stejně tak nemám ráda, když se nějaký stylista přehnaně hlásí ke své práci a nechá se slyšet, že ta a ta hvězda vypadá tak dobře díky němu. To jde přece úplně proti smyslu jeho profese.“
Kulatý koberec tu slouží i jako místo k sezení.
Barvy jako larvy
„Vlastně nesnáším v bytě teplé barvy. Červený polštář u mě nenajdete. Žlutou, oranžovou také ne. Upřednostňuji odstíny šedé a úplně miluji černou a bílou. A taky zebry, na těch jsem závislá. Prochází celým bytem.“ Tedy i koupelnou – na závěsu u vany.
„V kostýmech barvy znamenají úplně jiné hodnoty. Mohou pomoci dotvořit charakter postavy a tomu také slouží. Tam se barvám nebráním. Zase něco jiného je, když jde o styling pro začínající popovou hvězdu, teprve si hledající image i výraz. Je v tom hodně psychologie a rozhraní, jak člověku pomoci, je velké. Pravda, s muži se dělá lépe, protože tak nelpí na svém stylu a nebojí se změny.
Konferenční stolek je i jídelním. Pár kroků od francouzských dveří na terásku.
Pro mne byla nejzajímavější první řada Superstar, kdy jsem začínala v oboru a bylo třeba pracovat s dětmi, které měly třeba skvělý hlas, ale nebyly ještě žádnou osobností a neuměly nosit kostýmy. Někteří ze soutěžících byli ještě tak uzavření do sebe, že jakýkoliv nápadný kostým na nich vypadal divně a byl by je převálcoval. A to jsme nechtěli, nešlo o naše nápady a osobní ambice.“
Uhlazením ke klidu
Byt Zuzany Strakové je opravdu zařízen vlastně střídmě, moderně, včetně techniky, ale je v něm pro ni i dost důležitých drobností.
„Jsou to přesně věci, které miluju. Jenže nemůžu žít ve zmatku. Potřebuji mít kolem sebe vlastně uhlazeno. Jsem trochu pošuk a na všechny strany vychýlená, protože musím, to se ode mne v profesi žádá. Ale když přijdu domů, tak se potřebuji ocitnout v klidu.“
Dům z dvacátých let minulého století s devíti byty byl celkově zrekonstruován a působí i na chodbě dojmem moderní novostavby. Teráska se vstupem do zahrady je opravdu bonusem.
Když se sem stěhovala, bylo už vše dispozičně hotové a vyvedené v bílé.
„Kuchyňská linka s pultem hned proti dveřím mne nadchla. Ráda vařím pro víc lidí a také se tu často scházím s přáteli. Na druhé straně si všimněte, že tu nemám klasický jídelní stůl. Jen větší konferenční stolek, kolem kterého se všichni vejdeme, i když někdo sedí třeba na koberci. Vaření mě baví. Možná v tom dalším bytě, tam třeba bude klasický velký stůl...“
Zebra je v každé místnosti.
K tomu temperamentní kuchařka říká, že ráda navštěvuje kavárny i bary, kde má spoustu kamarádů.
„Ale přírodě se nevyhýbám. Nabíjí mě déšť, který miluju. V Braníku jsem bydlela v podkroví, kde to bylo romantické, když do střechy a oken bubnovaly kapky, ale tady zase s otevřenými dveřmi do zahrady vodu úplně cítíte. U kamarádky Mahuleny Bočanové také býváme často na zahrádce. Má to tam moc příjemné. Akorát při mé profesi není moc volného času, a to bohužel limituje můj osobní život. Tady v bytě, byť je o málo větší než ten minulý, jsem lehce stísněná a jednou by se třeba místnost navíc hodila.“
Místnost s vestavěnými skříněmi je i ateliér a kancelář. Pracovní stůl je putovní a nenahraditelný, přestože byl vyroben na míru do bývalého bytu.
Zařizování trpělivosti naučí
Když Zuzana viděla v kině Horečku sobotní noci, byla mladá holka. „Z filmu jsem byla úplně očarovaná a viděla ho několikrát. A jak dnes říká režisér Jaro Ďurovčík, je to vlastně sociální drama. A v jeho zpracování určitě zajímavá práce pro všechny. Těším se na výsledek,“ pochvaluje si i současné pracovní téma Zuzana s tím, že ji na profesi baví, jak má široký záběr.
V bytě je i zádveří, kde je pračka se sušičkou. Koupelna tak plní jen svůj účel. A i v ní je místo na nápady: „Miluju kamínky, tak je mám i v umyvadle.“
„Nechápu lidi, kteří se přestěhují a zcela překopou svůj styl bydlení. I když je člověk limitovaný například prostorem či náklady. I tak je pro mne záhadou, že někdo skočí od koloniálního stylu do moderního designu bydlení. Svůj styl jsem si vlastně hledala hodně let, naučila jsem se být při zařizování trpělivá a mít svůj styl. Když jsem neměla ze začátku moc peněz (ostatně, kdo je má?), zařizovala a rekonstruovala jsem postupně. Na vyhlédnutý stolek jsem si šetřila a počkala i několik měsíců. Trpělivosti jsem se naučila, ale ze začátku mi to nešlo,“ směje se.
„Když mi dneska někdo řekne – musíš si rok počkat, odpovím – proč ne.“
