Jak bydlí hobojista Vilém Veverka v minimalisticky pojatém bytě

Ve svých sedmatřiceti letech patří absolvent Pražské konzervatoře a HAMU k našim nejvýznamnějším hobojistům. Studoval i na prestižní Hochschule für Musik Hannse Eisler v Berlíně, dva roky hrál s Berlínskou filharmonií, sólově vystupoval po celém světě.

Jeho současný třípokojový a citlivě zrekonstruovaný byt ve viladomě se zahradou zdobí jen pár kousků nábytku – většinou udělaných na míru – ale i velkoformátové fotografie horských štítů. Sám je pořídil! Sport a pohyb je vedle jógy jeho formou relaxace. Vedle silniční cyklistiky vyznává i horskou turistiku (vystoupil na nejvyšší vrcholy dvou kontinentů).

„Jezdím do hor s tím, že nemám záměr si tam zlomit byť jen nehet,“ usmívá se muzikant s postavou sportovce, který má nejen talent, ale i silnou vůli.

K jeho chloubám v minimalisticky vyladěném interiéru patří i obraz po dědečkovi – představiteli poválečné české avantgardy – Rudolfu Veverkovi.

„Nejsem ten typ, který si potrpí na jakési prezentování okázalosti, jak tomu někdy bývá. Opravdu považuji za ideální prostory vily Tugendhat, kde jsem měl možnost se opakovaně pohybovat a vnímat ten prostor sám, také jsem interiér fotografoval. Mojí představou o bydlení je v nejlepším slova smyslu minimalismus poskytující pohodlí.

Například kuchyňskou linku jsem si nechal také udělat na míru – se zabudovanou myčkou nádobí. Za šest let jsem myčku ani jednou nespustil. Elektrospotřebiče u mě končí rychlovarnou konvicí – jsem milovník japonských zelených čajů.“

Hned po rekonstrukci bytu, což znamenalo i vystavění nové – lomené – zdi mezi pokojem a zvětšenou koupelnou, Vilém Veverka povolal, jak sám říká, osobu blízkou, která se nad prázdným bytem zamyslela podle hledisek feng šuej.

„Vyladila prostor s ohledem na to, kde co bude nebo by mělo být – kde spát, jíst, pracovat… Byt má něco přes sedmdesát metrů. Prožil jsem zde hezké momenty dětství, ale nemyslel jsem si, že se sem kdy vrátím.“

„Možná jsem právě v Německu získal vztah k tzv. věcné architektuře, zajímavý je především německý Bauhaus. Architekturu považuji jednoznačně za disciplínu, která se dotýká umění, a to přesto, že mnohé (většina), co se dnes postaví, nemá s uměním nic společného.

A zabývám-li se hudbou, tak dříve či později dojdu právě k architektuře – hudba se bez architektury neobejde. Kde bychom byli bez všech těch kulturních stánků? Myslím koncertní sály. Byt' na tomto poli máme v naší zemi po roce 1990 značné deficity.

Architektura je, jak říká klasik, umění proporcí. Ve strohosti, jak by možná s lehkou ironií řekl Slovan, pak já nacházím krásu. A věta dalšího klasika Adolfa Loose – ornament je zločin –, mi přijde také výstižná a brilantní. Úplně se mi vybavují přeplácané domácnosti s přemírou věcí, které jsou lapači prachu…“

U interpreta klasické hudby koncertujícího často ve vznešených, zdobných sálech by se vyřčené mohlo zdát jako protimluv, ale není tomu tak.

„Mnohdy secesní prostory opravdu obsahují spoustu zločinů (myšleno s nadsázkou), ale ty zase přinášejí stavební prvky a řešení, která může obdivovat i technicky založený člověk ctící vzpomínanou strohost. Viz nádherný Obecní dům v Praze.

Druhá věc je, že když já hraji – studuji – své skladby, potřebuji se soustředit. Nic by mě nemělo rozptylovat. A tady doma mě nic nerozptyluje. Nebo co nejméně.

Když si vezmete současné moderní koncertní sály, ty už, logicky, přezdobené nejsou. Například nádherný prostor od paní architektky Evy Jiřičné – Kulturní a kongresové centrum ve Zlíně. Absolutně moderní pojetí v tom nejlepším slova smyslu! Jak také jinak – ve 21. století a ještě od ní! Účinkoval jsem tam v lednu s Filharmonií Bohuslava Martinů a měl jsem ze sepětí hudby a prostoru velkou radost,“ vzpomíná hobojista.

Jeho aktuálně připravovaná, u Supraphonu už třetí, deska s repertoárem barokních koncertů je ještě bez názvu. Na albu Viléma Veverku doprovází Ensemble 18+. Hostem alba je navíc Dominik Wollenweber, člen Berlínské filharmonie, který Viléma pedagogicky vedl několik let během studia v Berlíně.

Přestože se Vilém Veverka narodil a žije v Praze, stejně jako jeho rodiče, tak pragocentrismus neuznává.

„Pragocentrismus je svého druhu určitá forma arogance, díky které je naše země méně disponována a konkurenceschopná, než by mohla být. Snad jsem k podobné teorii došel po zkušenostech z Německa, které je opakem negativní centralizace.

Zní to paradoxně, možná až komicky, ale je dobře, že nejvýznamnější památka moderní architektury na našem území, vila Tugendhat, je v Brně. Napadá mě, proč by např. nová Národní knihovna, jako byl projekt Kaplického, nemohla být třeba v Ostravě? Na takové instituce se nabaluje úřednický aparát a další služby, což generuje obrat peněz, roztáčí ona pověstná ,kola kapitalismu‘…

Jistě jsou zde výjimky, ale mnohdy mi připadá, že cokoliv mimo hlavní město je součástí jakési ,periferie‘ a slovo ,regionální‘ má pak často skoro až pejorativní příchut'. Trochu odbočuji od původního tématu, ale dodám ještě, že jakákoliv centralizace vede k nerovnováze.

Metaforicky by se věc dala vyjádřit asi následovně: shodneme-li se na tom, že země (stát) je specifický organismus, pak je dopředu jasné, že skutečně fungovat může jen tehdy, je-li v rovnováze – vycentrován. Tím rozhodně nechci obhajovat nějaké rovnostářství ani obávaného génia průměrnosti.

Představme si silnou imaginární páteř, osu Plzeň–Praha–Brno–Ostrava s přidanou severojižní orientací. Tento půdorys, se zcela funkční infrastrukturou pro 21. (!) století je pak základem pro to, čemu politici dávají skrze média s oblibou nálepku fungující stát. Konkurenční prostředí, podobně jako v SRN, by generovalo více kvality – vyspělejší společnost a snad i nové hodnoty.“