Jak bydlí herec Marian Roden v podzámčí nedaleko Sedlčan

„Je to otázka volby. Mně to za to stojí. I když je vždy něco za něco. Cesta naší zkratkou měří pětašedesát kilometrů. To není tolik a vždy se sem těším. Praha je hrozně náročná. V první řadě mě tam unavuje hluk a spousta lidí. Mám lidi rád, jinak bych nemohl dělat divadlo, ale nemusím být jimi pořád obklopen a omlouvat se, že jsem do někoho strčil.

Velkoměsto s tramvajemi mi nevyhovovalo nikdy. Praha nás ale živí, takže se nemohu moc rouhat a zvykal jsem si už na konzervatoři.“

Marian Roden bydlení zvelebuje čtyři roky a tento kraj si Rodenovi vybrali proto, že je na půli cesty mezi Českými Budějovicemi a Prahou. „V Budějovicích jsem se narodil a mám tam dodnes většinu přátel a příbuzných.

Opravdu to není daleko, takže naše pouta se nepřetrhala. Cítím se být Jihočechem a mám tam i chalupu, nedaleko přechodu Halámky. S bratrem nám vyhovuje být poměrně často spolu, máme společné i koně a stejné záliby - včetně divadla. Kdyby to nemělo fungovat, tak spolu být nemusíme. Nehledě na to, že tady je dvůr dost velký, takže si od sebe odpočineme i doma,“ pochvaluje si Marian.

K jeho koníčkům patří i lovecký pes a myslivost, kterým se v okolních lesích aktivně věnuje, včetně přikrmování zvěře. I na hony chodívá.

Ve vesničce Skrýšov se sedmdesáti devíti obyvateli, kde není obchod ani hostinec, se před nikým neskrývá. Prý má důvody si myslet, že je tu lidi přijali. Hlavně tedy jako Budějičáky. Zámečku hrozilo rozpadnutí a teď na jeho zvelebení pracují i zdejší řemeslníci. „Místní se k nám chovají hezky. Aspoň myslím,“ dodává.

Dvoupokojový domek, který se Marian Roden chystá už jen na čisto vybílit, býval za časů JZD garáží pro dva traktory a kanceláří. „Klenby naštěstí nic poškodit ani nemohlo a podařilo se nám vrátit stavení původní podobu. I díky truhláři, který sem dojíždí z Kutné Hory. Hodně věcí mi dělal i na chalupě a je to opravdový pan Mistr. Rozumíme si a už ví, jakou mám představu, to je důležité.

Chaloupka uprostřed louky je krásná. I když je celá po rekonstrukci, včetně střechy, tak na ni nemám čas. Spíše se tam dostanu, když si jedu každoročně na tři týdny odpočinout do lázní v Třeboni. Chtěl bych tam jezdit častěji. Tady se nám ale líbí a lidi opouštějí místa, když se jim tam nelíbí. I když tu nejsem tak připoután jako bratr, který si vzal opravdu velké břemeno. Ale takovéto věci neděláte pro sebe, je nám padesát let a je to pro příští generace. Někteří z místních si v zámku hráli jako děti… A dobře vnímají, že takovouto nemovitost si nikdo jinam neodveze…“

Marian uznává, že i v jím obývaném interiéru je hlavním designérem bratr. „Baví ho to a vyzná se. Má podle mne hezký výtvarný vkus. Když si s něčím nejsem, i na chalupě, v interiéru jistý, tak ho pozvu a on mi poradí. Karel moc hezky také maluje a sochá. Teď mu ale sto procent volného času zabírá zámek.“

Obklady do kuchyně, koupelny a předsíně jsou objednané a lodí dovezené z Mexika. „Jinak tu vlastně nic mimořádného není. Podlaha je po rekonstrukci stavení stojícího na skále záměrně z půdovek. V celém areálu je už odvedena spousta práce, ale pořád to zvenku až tak nevypadá. Rozvody vody, izolace… Jednou snad dojde i na vnější omítky.“ O svůj čas se hlásí i zvířata. Zejména koně. Marian má dva, Karel tři. Někteří jsou okovaní, někteří ne.

„Denně si je jezdíme a trénujeme sami. Ale kanály tu nekopu. Dřevo jsem si sám štípal tři roky. Ne jako relax, ale jako povinnost - aby mi nebyla zima. Ale nevadilo mi to. Když víte, že odměnou vám bude teplo… Nicméně na minulou zimu mi už štípal někdo jiný.“

„Divadlo mám rád, ale kolikrát mi dělá problém odjíždět z přírody. Umýt se, převléknout…“, přiznává herec, pro něhož je - mimo jiné divadelní projekty (Studio 2) - scénou z nejhlavnějších pražské Divadlo Komedie.

„Je to elitní scéna. O to smutnější je, že divadlo bez řádných grantů nemůže v budoucnu provoz utáhnout. Nový konkurz vyhráli lidé, kteří prohlásili, že budou provozovat divadlo s minimem peněz, ale zdá se mi to až nedůstojné a neudržitelné. Už teď to bylo na hraně. Tisícihlavé petice nebyly nic platné…

Takže diváci, kteří ještě neviděli například představení Staří mistři od Thomase Bernartha, by si měli pospíšit, než divadlo v létě zavřou. Při podobných okolnostech si člověk uvědomí, že procházka se psem po lese opravdu patří k tomu nejhezčímu,“ usmívá se Marian Roden a ještě nás zve ke koním. Hezká tečka.