Jak bydlí herec Jiří Štrébl v pražském věžáku

Skupinka atypických věžáků družstevně postavená v roce 1990 je z litého betonu a z cihel.

„Svého času jsem tu s lopatou odpracoval i osmdesát hodin týdně. Jsem tu opravdu ve svém a rád,“ pochvaluje si stále obsazovanější herec (vzděláním inženýr ekonomie) bydlení ve dvoupokojovém bytě zařízeném spíše jako někde na chalupě nebo v domku.

„Když sem přišel můj kamarád architekt preferující modernu, tak se chytal za hlavu a dostal záchvat smíchu. Pravda, dřevěná podlaha a trámky na stropě v kuchyni se asi v bytech často nevidí. Dřevo je dřevo a já jsem trošku rustikální typ,“ konstatuje Jiří Štrébl, který je už dlouho profesí i fotograf.

Portréty herců a muzikantů pořízené jeho objektivem zdobí předsíň, kde je dalším nepřehlédnutelným doplňkem dřevěná, ale moderní, knihovna podle jeho návrhu.

„Jsem rád, že to tu ztratilo charakter panelů, i když tento dům není panelák.“

Za svůj život stačil projít různými profesemi, rád vzpomíná na stálé a dlouhé (osmnáctileté) angažmá v Divadle Komedie v letech jeho slávy z největších.

„Bohužel pražská kulturní politika je taková, že jsme z finančních důvodů museli soubor rozpustit, i když jsme s úspěchem jezdili i po Evropě. Teď jsem na volné noze a hraji asi v osmi divadlech – od Národního přes Činoherní klub po Divadlo Na zábradlí, Divadlo Palace, Řeznická, v novém Studiu Hrdinů ve Veletržním paláci (zajímavý betonový prostor), kde se často potkáváme shodou okolností s herci z Divadla Komedie.

Nestěžuji si. Rád vzpomínám na stálý, sehraný soubor a na šatnu s vlastním stolečkem. Jak máte stoleček, tak jste v divadle doma. Teď ho nemám a jsem tak všude na návštěvě a scénáře si nosím v baťohu. Divadlo jsem začal hrát od roku 1982 v Rubínu a vždy jsem byl ve stálém angažmá.“

Divadelní prostředí je pro Jiřího Štrébla i fotogenické. „Takže kromě svých dětí (patnáctileté dcery a třináctiletého syna) nejraději fotím kolegy herce a muzikanty.“

Z ruchu velkoměsta i divadel by Jiří Štrébl mohl ujíždět na svoji trampskou chatu bez vody a elektřiny na Sázavě.

„V lese přímo u vody mi ale chybí společnost a já jsem hodně společenský člověk. Navíc opravdovou krajinou mého srdce je Turnov a Český ráj, kde žil můj dědeček s babičkou a já se tam u přátel snažím se svými dětmi trávit poslední dobou veškerý náš volný čas.

Jednou si tam možná pořídím malý domek, a protože nebudu mít velký důchod, tak tento byt budu pronajímat a do divadel dojíždět. Český ráj je pro mne úplně nejvíc, jezdím tam – i pod stan – od malička a děti také,“ říká ke svému plánu B sedmapadesátiletý Jiří.

Přírodu si umí užít i při televizním natáčení – připravuje další díly televizních detektivek, a v seriálové Ulici se rodinka z Kašperek přemístí na pár dílů k Mácháči…

„Jsem tu pětadvacet let a už ani není pravda, že se mi sem původně nechtělo, protože jsem bydlel v centru. Stavba tohoto baráku mě stála tolik času, že jsem přestal docházet i na Ježkovu konzervatoř. Z baráčku, kde jsme měli šatnu se skříňkami a kancelář, je dnes hospůdka, u které v létě se sousedy opékáme i buřty. Je to skoro taková naše klubovna.“

Ale nejen buřty a pivkem živ je člověk. Jiří Štrébl také rád a dobře vaří, o čemž vypovídá i vybavení jeho kuchyně. Navíc má talent (samozřejmě po mamince), ale i po tatínkovi, který i v třiaosmdesáti publikuje odborné články o vaření.

„Maminka je od přírody, jak maminky bývají, skvělá kuchařka. Ale tatínek je vyučený kuchař, pak byl šéfem přes všechny kuchyně zotavoven. Kamarádil s kuchařem, který vařil pro Vlastu Buriana, a s řadou dalších šéfkuchařů.“

Jiří Štrébl se mohl k maturitě dostat až přes vyučení se prodavačem (úspěšným i v Bílé labuti), na vysoké škole ale poznal, že je „spíš bohém než ekonom“. A tak to asi už zůstane. Naštěstí i pro diváky a kolegy, z nichž jsou mnozí i divadelní manažeři.

„Ze mě divadelní šéf určitě nebude. Dovedu si ovšem představit, že bych něco jednou dělal třeba v turnovském divadle, kdybych tam v budoucnu bydlel. Tohle je můj osmý byt.“