Článek
V činžáku, který se musí zamykat, je nejnovější a nejmodernější výtah. Ale hned po montáži v něm někdo rozbil zrcadlo. Naštěstí v době naší návštěvy jezdil - mířili jsme do posledního, šestého patra.
„Špatně zaizolovali střechu nad novou výtahovou šachtou. Když zaprší, výtah nejezdí a z údržbářské firmy už sem odmítají přijíždět na opravy, za které nemohou,“ ujímá se hned cestou do bytu role průvodce Robert Vano.
„Na Vinohradech výtah nebyl, tak jsem si říkal, že vyjít šest pater je dobré na srdce. Také jsem tam potkával lidi. Tady nikoho vlastně neznám. Na druhé straně jsem tam potkával i staré lidi, kteří vlastně nemohli kvůli schodům ani ven,“ vzpomíná na minulou adresu.
.: Robert Vano používá při vyvolávání svých fotografií určených na výstavy platinový tisk. foto: Právo/Václav Jirsa
Osmnáct let bydlel ve velkém bytě s vysokými stropy na dobré adrese. „Všude stromy, člověk si popovídal s pejskaři a do centra bylo blízko. Ale začal jsem si říkat, proč platit třiadvacet tisíc za něco, co mi nepatří, když můžu být za patnáct tisíc měsíčně ve svém.“
Malý velký byt v podkroví
Pro jednoho je jeho byt téměř ideální. Malá ložnice se střešním oknem a zkoseným stropem, šatna (zde se zvětšovacím přístrojem) a koupelna legračně zastavěná zbytečně velkou vanou.
.:V ložničce je v části s rovným stropem místo akorát na pracovní stůl a další zrcadlo.foto: Právo/Václav Jirsa
„Sprchový kout nemám rád, protože se v něm pořád cítím jako v hotelu. Celý život jsem cestoval. Takže upřednostňuji vanu. Tu mám rád, ale u umyvadla je málo místa,“ podotýká Robert Vano. Srdcem bytu je obývací místnost sloužící i jako kuchyně se vstupem na čtvercovou terásku poskytující soukromí.
Základ útulné atmosféře dávají dřevěné zárubně, dveře i dřevěná podlaha, která je v chodbě vystřídána dlažbou. „To už tady všechno bylo,“ lakonicky dodává umělecký fotograf.
Obývací kuchyň pro skvělého kuchaře
Jeho vkus se naplno prezentuje až v nejoblíbenější části bytu - sedacím a odpočinkovém koutu, který někdy slouží i jako fotoateliér. S pestrým a historizujícím zákoutím se třemi velkými zrcadly (nechybí tu ani svatební fotografie dědy a babičky pod sklem) kontrastuje strohá a tmavá kuchyňská linka na druhé straně místnosti.
.: Svatební fotografie prarodičů a rodinná polévková mísa doplňují vyzdobený parapet za lenoškou.foto: Právo/Václav Jirsa
„Chtěli mi vnutit bleděmodrou, ale to jsem odmítl a zdá se mi to takto logičtější a navazující na další vybavení pokoje. Chtěl jsem, aby to tu vypadalo jako jedna místnost.“ Kuchyňská část bytu tu navíc není jen jako nutný doplněk. „Jsem dobrý kuchař. Mám recepty po mamince i babičce, mám maďarské kuchařky a peču si i svůj chleba.“
.: Kuchyňská linka maximálně využívá rohového prostoru a je záměrně ve tmavém tónu, podobně jako starožitný nábytek naproti.foto: Právo/Václav Jirsa
Když sem přijde někdo ze známých našeho hostitele, prý řekne: Ty tu máš stejné věci jako v tom minulém bytě.
„To jsem je měl vyhodit a koupit nové jenom proto, že jsem se přestěhoval? Mám stejný nábytek a stejné knížky a pořád se do nich koukám a mám je rád. Jediné, co tu vnímám nově, je cesta od tramvaje k mému bytu. Jsou tu feťáci, zloději, bezdomovci..."
.:Dřevěný malovaný paravan je mezičlánkem mezi ozdobným obývákem a strohou kuchyní.foto: Právo/Václav Jirsa
"Bývá to tak, že člověk vnímá hlavně průšvihy. Ale ti bezdomovci mi až tak nevadí, zítra už jím mohu být třeba taky. Možná jsem se měl zeptat někoho, kdo ví, jak kupovat byt - asi by mi řekl, že nejde jen o samotný byt, ale že je důležitá i cesta domů. Tady mám strach se vracet po půlnoci. Tak proč tady bydlím? Ale i tak plánuji přestěhování do menšího - do jedné větší místnosti. Ale kde je světlo a okna na sever - někde nahoře - kvůli focení. V suterénu být nemůžu.“
Se současnou ložnicí a postelí v koutě pod šikmým stropem si vlastně Robert také neví rady. „Bolívají mě tam záda. Tak mi někdo poradil, ať si koupím matraci. Stála dvaadvacet tisíc a záda mě bolela dál. Když spím vedle na zemi nebo na gauči, tak mě nic nebolí. Taky jsem tu měl paní s virgulí a řekla mi, že v malé místnosti neproudí energie. Věřím tomu.“
První stálá adresa až v Praze
Před nástupem na vojnu Robert Vano emigroval z maďarsko-slovenské vesnice Nové Zámky přes Jugoslávii do Itálie a do USA. Když se časem stal fotografem a prosadil se portrétováním top modelek a mužskými akty, žil třeba čtyři roky kvůli fotoknize v Itálii, Německu...
Nakonec si vybral Prahu. „Proč Prahu? Nevím, občas na to myslím. Asi kvůli práci, kterou mi nabídli, když tu zakládali časopis (ELLE) a nabídli mi místo kreativního ředitele za dobré peníze. To jsem si myslel, že tu zůstanu rok, dva. Nakonec je z toho dvacet let.“
.:Robert Vano ukazuje svatební fotografii rodičů, červený rámeček se svatebním závojem místo pasparty.foto: Právo/Václav Jirsa
Nejen za těmito roky, ale za celým svým životem se ohlíží v nedávno vydané knize Někdy ráj. „V Americe jsem žil třiadvacet let a nikdy dlouho na jedné adrese,“ dodává jakoby na vysvětlenou současný artdirector modelingové agentury Czechoslovak Models.
Bydlel s jedenácti lidmi v jedné místnosti
Rodiče už Robert Vano nemá a sourozenci - bratr a sestra - také žijí léta v cizině.
„Po válce jsme celá rodina bydleli v jedné místnosti, a když jedenáct lidí bydlí v kuchyni, je jasné, že chce jednou každý bydlet ve svém. Takže moje dětství bylo o tom, že se pořád šetřilo na bydlení.
Nakonec maminka zůstala sama a splácela bydlení za několik místností a žila stejně jen v jedné. Před dvěma lety zemřela (měla Alzheimerovu chorobu) sama v nemocnici, i když jsem u ní často byl. Z toho mám hrůzu. Život by možná měl být o tom, aby si lidi užívali a ne se trápili. Tak si taky říkám, proč mám teď tři místnosti, když nemůžu spát ve třech najednou.“
.: Starožitnosti vhodně doplňují zákoutí Vanova bytu.foto: Právo/Václav Jirsa
Poprvé za svůj život prý Robert Vano uvažuje tak, že ho musí zajímat to, co je teď, a ne, co bude za deset let. „Mám to tak od doby, co umřela máma. Vím, jaké měla starosti. Třeba kde bude pohřbená. Jsem teď taky sám. Tak se ptávám kamarádů, kde mám bydlet, aby se občas za mnou přišli podívat, jestli ještě žiju. A oni odpovídají: někde na metru, protože my přestupovat nebudeme.“
A pak už jsme si povídali hlavně o focení a - přece jen - plánování dalších výstav.
