Článek
I pro návrší nad řekou a jeho členitost má naše hlavní město tak rád. A právě z míst nad malostranskými střechami se jedinečně přibližuje k „poezii mraků nad siluetou pražských věží“.
Přestože jsou jeho fotografie kouzelných proměn Prahy vždy promyšlené, trpělivě, pečlivě i odvážně vytvořené, ve vztahu k vlastnímu bytovému interiéru je podle jeho ženy konzervativní. Potřebu kupovat poslední designové kousky nemají ani jeden.
Jiří Všetečka
Jiří Všetečka se se svou ženou seznámil v roce 1962 na Slovensku a později se tak přiženil do umělecké rodiny Pártlů, kde jsou zastoupeni akademický sochař, restaurátor, malíř… Byt tak i dnes zdobí také obrazy od příbuzných.
Světlem tvořená
Jedna místnost třípokojového bytu je vyhrazena pracovně, kde na další výstavy čekají zarámované fotografie a rodí se knihy. Skříně v dlouhé chodbě i malá komora se proměnily v archiv s uloženými kilometry negativů.
Šestasedmdesátiletý Doc. Ing. Jiří Všetečka celoživotní sbírce negativů a fotografií říká důvěrně arcichlív. Poslední dobou se jeho urovnávání více věnuje, ale hodně času nedávno věnoval přípravě vydání své další výpravné publikace, tentokrát doplněné vlastním průvodcovským slovem.
Praha světlem tvořená je krásná podívaná i zajímavé počtení. „Je to moje vyznání Praze. A doporučení fotografům vycházející z mých zkušeností, včetně rad, odkud fotografovat. Občas jsem také odbočil k věcným informacím o pražském místopisu, o věcech, o kterých se tolik neví, a já si je takříkajíc vychodil.“
„Na přelomu noci a dne, kdy už není noc a začíná den. Nebo večer. To jsou časy mého hledání v Praze."
Také máte někoho v rodině, kdo má ve své knihovně například Všetečkovu fotoknihu Pražský chodec? Studenti fotografie by ji mohli mít jako „povinnou četbu“. I když Jiří Všetečka vlastně říkává, že své studenty bral vždy spíše jako partnery. Na FAMU učil od roku 1969 do roku 1991. Dnes přednáší na ČVUT, sám je původně technik a fotografovat začal až v jednadvaceti. „Digitální foťák mít nechci a do roku 92 jsem fotografoval jenom černobíle.“
Fotograf ulice
Bydlení u Červeného vrchu je velký kontrast se Starým Městem, ale má i své klady, jak potvrzuje náš hostitel.
Kdyby ta skříň mohla vyprávět! Část fotografova „arcichlívu“.
„Jedna obrovská výhoda je, že jsme v tomto domě od roku 1966. Je okolo dost stromů, takže hluk tady není takový, jak by se mohlo zdát. Jsem tak říkajíc fotograf ulice a nikdy jsem ke své práci nepotřeboval ateliér. Fotokomoru jsem měl vždycky udělanou tady, v bytě. V původní šatně metr čtyřicet na metr šedesát bylo nutné využít každý centimetr plochy. Takto upravený prostor mi vždycky bohatě stačil, protože jsem svůj čas dělil mezi focení a fakultu. A mohl jsem tu vyvolávat i velké formáty - zvětšovák jsem na stolku otočil a fotopapír pokládal na podlahu.
Výhoda těchto věžáků je, že se dají dobře zmodernizovat do perfektního stavu a také se to tady podařilo. I když už mnohonásobně překročily plánovanou životnost.
Ze světlé kuchyně s jídelním stolem je příjemný výhled do zeleně kolem domu.
Dům je zateplen, je tady nová elektrika, voda, okna… Navíc řada těchto domů byla stavěna, jako jedny z prvních tak, že jsou tu sice i panely, ale s cihlovými vyzdívkami. Obrovskou výhodou Červeného vrchu je, že se odsud - na rozdíl od různých satelitů - dostanete do centra za dvacet minut. Jsem tady spokojený. Nikdy mi vůbec nevadilo, že jsem vstával brzy - východy slunce jsem vždy stihnul. A nikdy se nenudil.“
Výstavu Jiřího Všetečky na Pražském hradě a v zahradě Na valech v roce 2008 vidělo na sto tisíc lidí! Ani ti se nenudili.
Během několika minut se strhla sněhová vánice. Foťáku jsem oblékl svou čepici, já měl na hlavě jinou, vysokou sněhovou. Nebylo vidět dál než na pár metrů.
Chrám sv. Mikuláše v modrém odstínu s jemným červeným pruhem vycházejícího slunce. Pozor, až tam budete, máte nejvýš deset minut času. Tak hodně štěstí.
Červánky nad paneláky
„Na přelomu noci a dne, kdy už není noc a začíná den. Nebo večer. To jsou časy mého hledání v Praze. Mám několik míst, která dokonale znám a doporučuji je i jiným. Kam mají jít pořídit snímek, na kterém se třeba nepřekrývají věže a kde je vidět slunce, kdy jeho paprsky procházejí okny ve věžích…“
Sám asi nespočítá, kolikrát za tmy vycházel z bytu a mířil s dvacetikilovým batohem (aparáty a dlouhé objektivy) i patnáctikilovým stativem v ruce do středu matičky Prahy. Jedno období si nádobíčko vozil i ve starém kočárku - péráku. K výbavě patřila i olejnička, aby na cestě za obrázky z ranního oparu kolečka nevrzala a nebudila staroměstské spáče.
Pracovna je i malá síň slávy a mezisklad zarámovaných fotografií velkých formátů čekajících na další výstavu.
V teple pražského paneláku jsme si dlouho povídali i o návratech Jiřího Všetečky třeba z Konga a jiných míst světa, kde fotil i zmrzačené děti s dřevěnými samopaly a znásilněné ženy i muže. „Projezdil jsem hodně míst a všude fotil především lidi.“
Návrat k malostranským střechám a mlze nad Vltavou je pak zastavením času ve vlastním domově, kam se Jiří Všetečka tak rád vrací. A ještě se s námi o jinak prchavé okamžiky podělí!
