Článek
Navíc tu mají v odlehlejší části zahrady (nedávno ji přikoupili od paní sousedky, která si tam i nadále může chodit brankou natrhat jablka) velké týpí. Indiánský stan si oblíbily dcerky na jednom z táborů. Pohoda, kam oko padne a noha šlápne. Možná i proto nás hostitel provázel v teplém dni naboso.
Překonání velké vody
Hezkým příběhem je i samo „nastěhování“ pana Jana do domu.
„Má partnerka Pavlína (studovala filmovou vědu a působí v mediální agentuře) koupila tento dům po povodních v roce 2008. Bylo to tu vypláchnuté hodně a pozvala mě, abych jí pomohl navrhnout rekonstrukci a přestavbu. Takže jsme se tady pracovně potkali a ještě nějakou dobu - asi rok - trvalo, než přeskočila jiskra a já si přivezl i svoje věci. Pravda, je to expozice jak z romantického filmu,“ usmívá se při vzpomínce pan architekt, který opravdu dopomohl vtisknout domu i členité zahradě osobitou podobu.
Pod jednou střechou
Jan Vlček je pražský rodák a jeho partnerka je z Českého Krumlova. „Oba rádi balancujeme mezi Prahou a zdejším prostředím. Vyhovuje to tak i dětem, ty kralují hlavně v podkroví. V nové přístavbě je babička. Klasické soužití,“ pochvaluje si Jan.
Interiér na první pohled dotváří hlavně prvky indické kultury, ale není to podmínkou. „Jsou tu různé vlivy, které jsme postupně propojovali a doplňovali i podle našich cest. Pár věcí jsou skutečně bývalé rekvizity z natáčení. Altán je například z bambusů, které zůstaly po natáčení reklamy s Tarzanem. Přišlo mi škoda je nechat vyhodit. Ale jinak si produkce dekorace hlídají. Takže třeba venkovní retro lampy jsou normálně koupené. Když se nic nepřehání, není to moc divadelní a předměty slouží životu, tak proč ne,“ dodává filmový architekt, který je stále věrný ruční kresbě („Pro mne je to pořád nejrychlejší spojení mezi hlavou a rukou. Pak samozřejmě přijde fáze s počítačem.“).
Původně vystudoval, v roce 1990, Střední uměleckoprůmyslovou školu, obor design hraček.
Vavříny a budoucnost
„Pracovat na filmu Lidice byla opravdu deprese a měl jsem i noční můry. Němci si vše perfektně zdokumentovali a my jsme měli možnost se k těm materiálům dostat. Včetně takových cynických detailů, že třicetiletý velitel akce si z těch lidických věcí vzal kočárek pro dítě, které se mu mělo narodit. Pan Zdeněk Mahler, scenárista, měl nastudované obrovské množství detailů a faktů. Považuji ten film za důležitý i proto, že je vlastně z nedávné doby,“ ohlíží se za odvedenou prací náš hostitel, když se bavíme nejen o jeho práci.
„Filmové profese se u nás podařilo udržet. Je přirozené, že se vše vždy nepodaří, ale český film na tom není až tak špatně, jak se někdy možná sami mrskáme. Úspěch je také to, že u nás fungujeme i jako servis pro zahraniční filmaře a bylo by dobré neusnout na vavřínech a pozici si udržet, protože se to časem mohou naučit i jinde. Dřív měl Barrandov svůj učňák a je škoda, že už nemá. U filmu ještě pořád pracují lidé, kteří z něho vyšli. Řemesla jsou u nás vůbec problém. Já jsem spíš na to kreslení a jinak jsem spíš levej,“ přiznává Jan.
Ale uměl vybrat řemeslníky i na přestavbu domu. „Měli jsme tady k naší spokojenosti ukrajinské bratry z Černošic. Fajn lidi, disciplinovaní a práci promýšleli. A byli lepší než jejich čeští předchůdci. Ti se pořád vytahovali, ale chodili sem napití…“
Nepřehlédnutelný výsledek
Z původního stavení zůstaly jen obvodové stěny a problémem z největších bylo vysvětlit zedníkům, že rohy mohou být oblé a omítka nemá být všude rovná.
„Jsme tady přes pět let a rád se sem vracím. A to jsem pražský patriot, je mi tam příjemné obklopení kulturou a architekturou,“ dodává Jan Vlček, který také na FAMU předává svůj pohled na profesi filmového architekta, jehož práce má ve výsledku sloužit k vykreslení psychologie postav.
„Nejlepší je, když se mě kamarád po filmu zeptá, co jsem na něm vlastně dělal.“
Napište nám
Postavili jste nový dům, rekonstruovali byt anebo máte hezky zařízenou zahradu a rádi byste se ostatním čtenářům pochlubili a inspirovali je?
Napište nám do redakce na adresu bydleni@novinky.cz, připojte pár průvodních vět a několik snímků vašeho díla.