Jak bydlí Elen Michajlovová v typickém ďáblickém dvojdomku

Dům z roku 1932 je typický ďáblický dvojdomek. „Tehdy dostávali na tento typ bydlení v zahradách státní úředníci výhodné půjčky. Mě na dům upozornila kamarádka. Byla to ruina, kde dříve bydlelo několik rodin. Kde je teď koupelna, bývala kuchyň. Všechno jsem si to dispozičně předkreslila sama. Architekt vše jen oficiálně dokončil. Bavilo mě to, ale byly to i velké nervy.“

Organizační talent si paní Elen potvrdila i při zařizování minulého rodinného bydlení. Rekonstrukce domu za Prahou v Husinci se podařila, ale se školním věkem dětí dostalo přednost bydlení blíže centru Prahy. Hledání na tomto severním okraji Prahy trvalo dva roky.

„Důležité jsou i dobré sousedské vztahy a ty tu máme. Jeden soused je dokonce včelař a já mám med ráda.“

Rekonstrukce domu, který jsme navštívili, trvala pět let. „Tou dobou jsem už galerii neprovozovala, a měla jsem tak čas na zařizování stavební dokumentace i jednání s řemeslníky. Dnes už i já mohu potvrdit, že rekonstruovat je pracnější a dražší než stavět nové. Navíc původní dispozice omezují v kreativitě.

I když už jsem byla vyškolená z minulého bydliště – staveniště –, přesto jsem se i tady spálila s výběrem firmy. Jedna parta se zdála dobrá, jen do té doby, než přestali docházet do práce... Naštěstí je nahradila jiná firma, která po nich vše nejen dodělala, ale odhalila i to, co jejich předchůdci ošidili. Nehledě na to, že padající omítku nešlo přehlédnout. Museli jsme tu nechat předělat celou fasádu!“

Ve stávajícím, podařeném stavu je dům čtyři roky, ale jako každý živý organismus si podle paní domu říká o další proměny. Ateliér v suterénu s menším oknem přemístí do prosvětlenější místnosti (jeden syn už vylétl z hnízda).

„V bytovém interiéru mám ráda útulná zákoutí, a když z prostředí dýchá osobnost majitele. Bohužel mi současné trendy připadají neosobní a chladné. I když mám ráda funkcionalismus, kov, sklo, ale i dřevo. V poslední době jsem si našla vztah k českému sklu, už proto, že čeští skláři jsou opravdu jedni z nejlepších na světě. Začala jsem sbírat vázy vytvořené od třicátých let po současnost,“ usmívá se naše hostitelka, která má vztah nejen k hezkým věcem, ale i k dobré kuchyni – bulharské zejména. Koláče – sladké i slané – byly vynikající!

U takového pohoštění se dobře poslouchalo i vyprávění o tom, jak ještě nedostavěný dům navštívil v noci zloděj. V době návštěvy kamarádky z Moravy se synem!

„Domů se vracela bez prstýnků a kabelky, které nechala v předsíni. Policisté nám řekli: buďte rádi, že žijete. A měli pravdu.“

„S návštěvami grilujeme na terase a velkou zahradu nepotřebuji, protože jsme hned u parku pod hvězdárnou.“

Zvláštností zrenovovaného domu, mimo jiné, je jeho úroveň přízemí. Co z chodníku vypadá jako výrazný zděný plot, je vlastně základ domu i malé zahrádky, která je v úrovni patra okolních domů.

Na terase přístupné z obývacího pokoje si může člověk připadat jako na přední palubě parníku kotvícího u zalesněného mola. Suterén je tu vlastně na stejné úrovni jako přízemí sousedů.

Ke stavebním zkušenostem paní Elen patří i rekonstrukce dvou bytů, které rodina pořídila po prodeji domu po mamince.

„Bylo to také náročné, ale teď je pronajímám a mohu se v klidu věnovat své tvorbě nebo další mé činnosti – pomáhám lidem při zařizování jejich interiérů a s výběrem i umístěním výtvarného umění, zejména obrazů. Bohužel lidem nezbývají peníze na pořizování uměleckých děl. Mladí si berou hypotéky na pořízení samotného bydlení.

Pravda ale je, že třeba i na aukcích lze za přijatelnou cenu pořídit umělecký předmět, pěknou grafiku. A stejně nevěřím, že se to zlepší a lidé začnou peníze vydávat i za umění. Jsem taková veselá realistka.“

Elen Michajlovová začala s kolážemi jako samouk, inspirací jí bylo i osobní setkávání s hercem Miroslavem Horníčkem, který se kolážím rád a dlouho věnoval. Společně i vystavovali. Na čestném místě v zákoutí obývacího pokoje visí dárek od pana Horníčka – koláž se zakomponovanou fotografií naší hostitelky. Radost pohledět!