Článek
Do nového prostředí, opět na pražských Vinohradech, se prý už všichni těší. Náš hostitel nejen proto, že budou ve vlastním. Za prací, do kanceláře studia Kdo má židli bydlí, dojde pěšky.
„Pro celou rodinu je teď výhodné bydlet ve městě, kde je všude kousek a vše k dispozici. Do přírody rádi vyjíždíme při víkendových výletech a poznáváme hrady a zámky. Možná, až budou děti větší a nebude takový problém s dojížděním do škol, že začneme uvažovat o bydlení v domě za Prahou.“
Šindel se stal základním prvkem tvorby
Zatím Jan Vacek s kolegou ze studia Martinem Šmídem věnují většinu invence a pracovního úsilí navrhování vlastních produktů, aktuálně z jejich originální řady wood-oo-collection. V nábytkových sestavách a solitérech zde využívají tak tradičního materiálu, jakým je dřevěný šindel.
„Je to naše autorská kolekce a nápad na ni přišel při pozorování věcí kolem nás, při výjezdu mimo město. Šindel se používal od středověku na roubenkách i gotických hradech a je to věc přirozená pro středoevropský region. Je to jednoduchý prvek s krásnou texturou dřeva, který dříve lidem zajišťoval teplo i bezpečí v příbytcích. A přetrvalo to až do dnešní doby s tím, že základem byla ruční, řemeslná práce. Ta se dnes hodně vytrácí, lidská práce je navíc čím dál dražší, ale my jsme výrobce u nás našli a původně střešní krytinu jsme přenesli do interiérů – na nábytek, na obklady a další aplikace.
A jak nám do katalogu vepsal geolog, spisovatel a filozof Václav Cílek: Dřevo vytváří pocit domova, protože je teplé, organické a jeho struktura nějak souzní s vnitřní strukturou člověka.“
Žádná kouzla při rekonstrukci
„Idea při zařizování našeho vinohradského bytu byla jednak estetická přestavba, protože předchozí nájemníci tu léta neinvestovali, a jednak bylo potřebné vytvořit funkční dispozici bytu tak, jak se rodina rozrůstala. To hlavně znamenalo samostatný dětský pokoj. Začínali jsme tu před osmi lety tři a v momentě, kdy jsme zařizování dokončovali, už jsme věděli, že budeme čtyři, s čímž už dispozice nepočítala,“ usmívá se Jan Vacek. Ale od začátku chtěl udělat dětský pokoj co největší, i když to bylo na úkor velikosti kuchyně.
„U nás se nijak nevyvařuje, upřednostňujeme lehkou, italskou kuchyni (těstoviny), děti jedí ve školce i ve škole. Večer žádnou staročeskou kuchyni se spoustou hrnců nevaříme, takže nám malý kuchyňský kout stačí. Je to o dobrém plánování a promyšlení každého detailu. Funkční kuchyň lze udělat i na minimálním prostoru. Je pro to důležité udělat si analýzu, jak kdo kuchyň využívá.“
Plochu dětského pokoje uvolňuje palanda – autorský kousek tatínka, který dětem dopřál pohodlné a bezpečné schůdky i klouzačku – tunel skrytý za vestavěnými skříněmi. Bezpečnost horního lůžka jistí pevné i zdobné lamely vypadající jako žaluzie.
Modernizace od podlahy
„Pro mě osobně není až tak radostná práce pracovat na zařízení vlastního bydlení, jak by se dalo čekat. Když totiž člověk pracuje pro klienta, má dané nějaké vstupní limity, kritéria i termíny, a do toho všeho se musí vejít. Při takové práci člověk udělá maximum, aby mohl jít klidně spát a po dokončení už vše smést se stolu. Ale když člověk dělá pro sebe, tak se k tomu neustále vrací a donekonečna promýšlí, jak vše bude fungovat i za pár let.“
Podle Jana Vacka je u „rodinných bytů“ vyřešení úložného prostoru nutná věc. „Doma jsem využil i zkušeností z realizovaných interiérů. Známe to všichni – rodina potřebuje maximum úložných prostor a skříní není nikdy dost – hračky, knihy…
Využití principu uzavřených úložných polic umožňuje vnímat celý prostor jakoby čistý a zároveň je splněn požadavek maximálně využít kapacity místa. Navíc platí zásada, že co je uzavřené, je uklizené. Čehož třeba u těch hraček nejde jinak nikdy dosáhnout.“
Na podlaze je všude plovoucí laminátová podlaha – rozhodovala praktičnost i estetika. „Chtěl jsem něco jiného, než je běžně používaný dekor dřeva, hledal jsem zajímavý grafický motiv. Podlaha je výrazný dekorativní prvek, který sám o sobě opticky zaplní místnost, a podle toho je třeba s tím pracovat. Už proto, že měnit podlahu kvůli jejímu okoukání není nic levného, nehledě na to, že na ní stojí nábytek...“
Kdo má židli, bydlí
Jan Vacek zařizování domova považuje za subjektivní záležitost a při realizaci zadání klientů vždy „probíhá sání a vzájemné předávání myšlenek tak, aby designér zjistil, jak realizovat představy zadavatele, a mohl mu při tom nabídnout nové pohledy i informace o materiálech a jak vše udělat ještě lépe.
Při zařizování by si měl člověk ujasnit priority a stanovit si, co je pro něho doma nejdůležitější, čemu se chce nejvíce věnovat a kde mu je dobře. Pro někoho je to sedačka v obýváku, pro jiného kuchyně a pro dalšího velká vana v koupelně, kde rád odpočívá. To, co člověka obohacuje, co jej naplňuje, to je třeba vypíchnout a dát tam prostředky i energii. Není to obecná investice, ale investice pro sebe samotného.“