Článek
A ještě má nyní Hanka, autorka populárních kuchařek, čas a energii starat se o dvě malé dcerky. K tomu všemu je i ze všech oken dvoupodlažního domu s nízkou sedlovou střechou vidět, jak je krajina u Sedlčan a Vltavy půvabná.
Vypečené zkušenosti
„Před lety jsme s manželem – ekonomem a daňovým poradcem – vlastnili prodejny s biopotravinami, restauraci a pekárnu. Byla to dvacetihodinová práce denně a starost o šedesát zaměstnanců, až jsme si řekli, že takto žít dál nechceme. Všechno jsme prodali a vrátili se ke svým oborům,“ vzpomíná absolventka pedagogické fakulty (obor francouzština, občanská výchova), které i díky odbornému vzdělání nedělá problém „didakticky transformovat složité téma do jednoduchého jazyka“ a předávat své zkušenosti a poznání o zdravých potravinách a vaření.
Hana se za BioGuru nepovažuje: „Bio přece není nic nenormálního, jsou to ty nejpřirozenější a nejnormálnější potraviny, které nám příroda stvořila a nabízí. Před sto lety bylo bio úplně všechno!“
„Vadilo mi, že se jednou dočtete, jak je něco zdravé a příště naopak téměř jedovaté. Mléko, rajčata... Dobrat se nerozporuplných informací není snadné, ale moje představa je, že bychom v sobě měli oprášit zdravý selský rozum.
Kolik let nám doporučovali výrobci margaríny i v době, kdy Světová zdravotnická organizace jasně deklarovala, že jejich výrobní technologie mají jako vedlejší efekt trans-mastné kyseliny, které jsou mnohem škodlivější než jakékoli máslo a sádlo. To už nám ale žádná reklama neřekla, až nyní – po změně výrobních postupů – výrobci deklarují, že škodlivé tuky jejich výrobky neobsahují,“ konstatuje autorka kuchařky, které se prodalo v prvním vydání přes 30 000 výtisků. A to i k jejímu překvapení, protože i ona sama tématiku BIO vnímá vedle jiných témat jako okrajovou.
Upravená zahrada s různými zákoutími koresponduje s okolní přírodou. Skvělé jsou vyvýšené záhony na pěstování zeleniny a bylinek.
Návrat do chalupy po dědovi
„Měli jsme možnost nastěhovat se z Prahy do nedaleké kamenné chalupy po dědečkovi, kam jsem jako malá jezdila na prázdniny. Získali jsme tak i čas hledat místo pro nový dům kolem Prahy, kde by byla škola, školka… Ale ty ceny byly nedostupné, nebo jsme se tam cítili jako cizinci, bez kotvy. Navíc jsme k bydlení potřebovali prostor, kde jsme chtěli péct bio krekry a bio sušenky. Ale ne na chleba, ale na trvanlivé věci – krekry a sušenky.
Dlouho jsme nemohli nic najít, až ve vesnici, kde děda žil, zkrachovalo JZD a naskytly se pro nás vyhovující prostory. Člověk někdy hledá složité varianty a nevidí možnosti přímo pod nosem. Díky tomu jsme si zkusili život na venkově a rozhodli jsme se, že tady zůstaneme.“ Po čtyřech letech si zvolené bydlení v útulné dřevostavbě i životní styl pochvalují.
„Klidně bychom zvolili i typizovaný dům, ale protože jsme díky naší dané představě takový nenašli, zvolili jsme vlastní projekt. Mne navíc inspirovala zkušenost z roku prožitého ve Francii a trošičku jsme to posunuli ve zmenšenině i k tradici českých venkovských škol. Ještě jsme dům nedotáhli tak daleko, že by tu byly i okenice, ale zejména na jižní straně by byly funkční.“
Za lavicí u kamínek, kde je nyní okno, asi bude vstup do rozšířeného obývacího pokoje.
Hrubá stavba domu hotová za čtyři dny
Před pěti lety Hana ještě neměla pocit, že by na českém trhu byly firmy úplně zavedené ve výstavbě ekologických a nízkoenergetických dřevostaveb.
„Ráda bych podpořila české výrobce, ale tak jsem se bála různých parozábran a podobných úskalí, že jsme našli zastoupení německé firmy s dlouhou tradicí. A bylo to úžasné! Přijely kamiony z Německa, kde vše vyrobili a přivezli i svoje lidi. Koncert. A jaký byl i na stavbě pořádek! V únoru tu nebylo nic, hrubá stavba stála za čtyři dny a nastěhovali jsme se začátkem července.
Přízemí je vedle pracovny a technického zázemí jeden obytný prostor.
Z chalupy po dědovi sem jezdila na stavbu dohlížet a byl to prý opravdu zážitek. „Problémy nastaly při dokončovacích pracích, kdy jsme si už sami najímali řemeslníky.“
Limity čtyř stěn
Mladá rodinka také měla jasno i v zařízení interiéru. „I tady máme co nejvíce přírodních materiálů. Hodně nám tu udělal místní truhlář. Když nám dovezli bílá okna, která jsem chtěla, tak jsem se zhrozila, že vypadají jako plastová. Je tu masivní dubová podlaha, nábytek je výhradně z masivu, stejně tak dveře. Žádné dřevotřísky a plasty.
Věděla jsem i to, že chci mít kuchyň na jihozápad, ložnici na východ a v přízemí pracovnu. Přesto jsem čekala, že nás architekt bude více korigovat v našich laických představách. Vůbec nás neupozornil, že obývák není obývákem, ale sedacím koutem…
Terasa u domu nabízí hned několik míst k posezení.
Jsem ráda, že mám v největší místnosti přehled třeba o pohybu dětí, ale když přijde návštěva, tak si vlastně nemáme kam společně sednout, uvažujeme o přístavbě, ale mrzí mě, že s tím projekt nepočítal od začátku. Zvenku dům vypadá větší a návštěvy se někdy po rozkoukání v interiéru diví, že už tak nepůsobí.“
To naše návštěva se nejen u jídelního stolu odvíjela podle toho, jak si pozornost žádaly Natálka (čtyři a půl roku) a čtyřměsíční Eliška. V plynulosti konverzace nám ještě pomáhala babička, jinak též pevný článek rodinné firmy, kam jakožto cukrářka přinesla mnohaletou praxi v oboru.
Ponorka brzy odplula
„Manžel našeho rozhodnutí o stěhování nikdy nezalitoval, já chvílemi ale ano. To, když jsem nemohla vstát od psaní BioAbecedáře a tady jsem ještě nebyla s nikým v kontaktu, jen sama doma s prvním dítětem. Tady totiž celou zimu nemusíte nikoho potkat... I přesto je to tu skvělá vesnice i se spoustou mladých lidí a dětí, žijí tu i tradice a dnes jsme tu opravdu spokojení. Manžel byl víc pryč a mezi lidmi, takže mu to tak nepřišlo, ale já jsem tu sama se sebou zažila ponorku.“
Když měla Hana Zemanová tendenci vrátit se do Prahy, manžel jí to rozmlouval a dnes je mu za to vděčná. „Hodnoty, které nám to tu dává, jinde nenajdeme. Užívám si tu i ty základní věci, jako že pleny věším venku na vzduchu. Dřív jsem si ani neuvědomovala, že v Praze nejsou vidět hvězdy. Vylezeme ven v pyžamech a jdeme krmit ovce a slepice. Jsem tu šťastná.
Při prvním dítěti jsem si myslela, že mi mateřství až tak nejde, ale teď si to moc užívám. Knihu o dětské zdravé stravě budu asi ještě odkládat, protože jsem snad nikdy nebyla tak šťastná, jako právě teď s dvěma holčičkami,“ usmívá se Hana Zemanová při odkazu na tikající hodiny i práci nejen kolem pekárny Zemanka.
