Článek
V posledních patnácti letech Veronika Oleriny udržela kouzlo i původní podobu, nejen v Nové Bystřici, jedinečného domu, ale navíc vybudovala i překvapivou zahradu kolem něho.
„Někdy kolem roku 1933 byl tento dům postaven jako stavebnice ze dřeva dovezeného z Finska. Po válce ho koupil můj děda a od té doby se vlastně stavení nezměnilo. Ve sklepě je stále připravený i původní kotel. I když dnes topíme plynem. Litinové radiátory jsou původní a je tu příjemně i v zimě, přestože se tu říká, že jsme v České Kanadě.“
Dům z finského dřeva se od svého vzniku v třicátých letech nezměnil.
Říše divů
„Bude to určitě i tím dřevem, že když sem vstoupím, tak ze mne hned spadnou všechny chmury,“ usmívá se Veronika Oleriny, když nás zve ke stolu.
Interiér je zařízen s takovou láskou a citem, že při prvním pohledu okem hosta nepoznáte, co je předmět denní potřeby a co umělecká dekorace. „Ano, je to záměr.“
Prostě jsem zjistila, že do zahrady nechci dát nic, co se dá koupit. Moje království jsou přírodní materiály.
Projít vstupní brankou do zahrady je jako ocitnout se za zrcadlem, i Malý princ by se divil a „Krtek ve městě“ by jistě přidal také svoji zkušenost. Část zahrady je totiž „chráněna“ bokem paneláku. Buldozery se zastavily svého času opravdu velmi blízko. Ale jedním směrem zůstal výhled na střechy z pálených tašek i věž nedalekého kostela. Neuvěřitelný ostrůvek!
Před domem je velký stůl ozdobený židlemi – sochami. Návštěvy jsou tu vítány.
I obrubníky kolem záhonu jsou dílem sochařky. Jsou tak vysoké, že ptáci mulčovací kůru nepřehodí, a tak široké, aby nebyl problém posekat trávník.
Zahrada je stále dotvářena a každá návštěva si tu snadno udělá obrázek o tvorbě a citu naší hostitelky. Nezaměnitelné sochy se tu doplňují s praktickými výtvory do zahrady, jako jsou obrubníky k záhonům nebo stromům. Vše z vypáleného šamotu v přírodní barvě.
Vybroušený relax
„Rodina ze strany maminky pochází odsud. Prababička tu měla zájezdní hostinec a traduje se, že uměla báječně vařit. Za války byli odsunuti, pak se vrátili, i když ne do stejného domu. Ten zůstal tetě a dědeček koupil tuto speciální stavbu. Lidé jí tenkrát moc nevěřili, ale dědeček byl stavař a věděl, že kvalitní dřevo je dobrý materiál na dům i tady. A měl pravdu.
Sousoší se jmenuje Schoulené. Čekají zde na další výstavu.
I oblázky jsou ze šamotu a hodí se i tam, kde tráva neroste. Houpačka s pánem se opravdu houpe.
Myslím, že dnes by to neuměli sesadit lépe, protože dřevo ze sušáren není ono. Příroda se nedá oklamat. A tento dům drží i po osmdesáti letech. Jen jsem tu brousila podlahy. To je po sochařině úplný relax. Stejně jako práce na zahradě. Je za mnou vidět výsledek a ještě je psychika v klidu.“
Šamot je, jak říkávám, klidově barevný. Zahradu umí rozzářit, ale přitom z ní netrčí.
Upravování zahrady Veroniku Oleriny vlastně před lety přivedlo i k tvorbě ze šamotu. „Přestože maminka – Renata Oleriny – mimo jiné dělala hodně z keramiky a já do té doby preferovala odlévání z kovu. Prostě jsem zjistila, že do zahrady nechci dát nic, co se dá koupit. Moje království jsou přírodní materiály.“
Kryty se snadno zvedají a otvory v nich lze osázet letničkami.
Výhled z podkroví.
Sádrové formy vozí Veronika Oleriny k vypálení do Kladna. Jsou to často i poměrně velké objekty, kterým svědčí prostor.
Rozzářená zahrada
„Nevěnuji se klasickým realizacím celých zahrad jako třeba zahradní architekti. Ale když tvořím na objednávku do konkrétního místa, tak ho potřebuji poznat a někdy po dohodě s majitelem třeba i dotvořit. I osázením s ohledem na barvy. Šamot je, jak říkávám, klidově barevný. Zahradu umí rozzářit, ale přitom z ní netrčí. Mojí snahou bývá propojit vše v jeden celek. Na zelenou louku nepřicházívám.
Podkroví dodnes nepotřebuje zateplení střechy a nejpříjemněji je tam za bubnování deště. K přespání je využito každé místo a nechybí ani koupelna a záchod. Vše oceňují prázdninové návštěvy.
Jsem ráda, když se se mnou kontaktují lidé, kteří mají nejen peníze navíc, ale i cit pro umění. Když po mně někdo chce něco, čemu se nevěnuji, tak se prostě nedohodneme. Je třeba, aby se lidi takzvaně potkali. Poměr lidí, kteří mají vkus a cit, a těch druhých je asi pořád stejný. Je jen důležité o sobě vědět.
Sbírka křesílek dotváří celkovou atmosféru interiéru v přízemí.
Byla jsem v mnoha domech a zahradách, kdy jsem si řekla, že tam se už vracet nemusím. Také se mi stalo, že jsem někde nechala své věci a dodnes z toho trpím. Ty sochy tam jsou osiřelé, nepatří tam a celé okolní prostředí je tak nehezké, že bych je nejraději vykoupila zpátky. Možná to moc prožívám, ale i takový mám někdy pocit.“
Chvála řemeslu
Veronika Oleriny má v interiéru ráda design spojený s třicátými léty. Je to patrné v každé místnosti.
Také jídelnu zdobí starožitný nábytek.
„Později jsem si k tomu přidala i šedesátá. A teď nevím, jestli se mi prostě líbí nebo jestli v tom nehraje roli fakt, že tou dobou jsem byla dítě a že mi ten nábytek navozuje pocit bezpečí spojený s tím věkem. Nevím.
Jasné je, že to byly kvalitní věci z poctivého dřeva. I proto slouží a jsou pohodlné dodnes. Je pravda, že žádná dřevotříska mi do baráku nesmí. Ani jako šuplík. Na pracovní stůl, to ano.
Schody jsou hned za zápražím a na dispozici domu by se nic lepšího nevymyslelo ani dnes.
Mám ráda kvalitní řemeslo i materiál. Raději si opravím starou skříň, s kterou se dá pořád pracovat. Dnešní nábytek složíte a pak už jenom vyhodíte. A s tím se také vyrábí.“
Napište nám
Postavili jste nový dům, rekonstruovali byt anebo máte hezky zařízenou zahradu a rádi byste se ostatním čtenářům pochlubili a inspirovali je?
Napište nám do redakce na adresu bydleni@novinky.cz, připojte pár průvodních vět a několik snímků vašeho díla.
