Jak bydlí a tvoří sklářský výtvarník a akademický malíř Jiří Šuhájek

Na obou místech jsme si s pardubickým rodákem povídali i o jeho spolupráci např. s karlovarskou sklárnou Moser, pro kterou tvoří nezaměnitelné vázy a objekty už půl století. V Karlových Varech má Jiří Šuhájek menší byt, kde také tvoří.

S žijícím klasikem by bylo možné probrat hodně měst a míst, kde se sklem pracoval. Ale Jiří Šuhájek patří k těm, kteří potvrzují rčení: Všude dobře, doma nejlépe.

„Nikdy jsem nechtěl emigrovat. Pravda ale je, že jsem měl ve všem kliku, jako by mi pomáhal anděl strážný. Vážně jsem neměl s Kosyginem ani Brežněvem dohodnuté, že k nám ti Rusové přijdou. Čtrnáct dní před tím jsem odjel do Londýna. Hned mi na Royal College of Art nabídli prodloužení stipendia a v Praze na VŠUP (studoval jsem tam u profesora Stanislava Libenského) s tím také souhlasili, takže já jsem byl venku legálně.

Rok po roce mi to škola prodlužovala, až jsem tam v roce 1971 dostudoval na diplom - předávají ho členové královské rodiny. Tedy kromě královny. Byl jsem v Americe, Číně, Rusku, všude… Dalo by se žít i jinde, ale nikdy jsem po tom opravdu netoužil a dnes už mě nebaví ani cestování. Jsem už přece jenom línější. A to jsem býval ligový basketbalista!“ usmívá se i po sedmdesátce sklář, který je jeden z mála, jenž své návrhy umí na huti i zrealizovat.

Procházet se po žižkovském ateliéru je trochu o strach, protože skleněná křehká krása je všudypřítomná.

„Tady mám většinou volné věci - plastiky a podobně. Mimo to dělám rád i skleničky, vázy… Kam to lidi pak daj´, to už nevím. Je pravda, že dřív byl v každé rodině nějaký tradiční příborník, skleník a v něm plno starých nebo mladých sklenic. Mnohdy z toho lidi ani nepili, protože se báli, aby něco nerozbili. Je otázka, jestli k tomu mají lidi dnes takový vztah jako dříve. Možná jsou v současnosti - jako svatební dary - populárnější jiné věci. Já už jsem těžký pamětník,“ konstatuje Jiří Šuhájek.

Sklář pamatuje i konjukturu skla začátkem šedesátých let. „Pustili se do toho i Američani, začali zakládat galerie, ve školách vznikly hutě. U nás dodnes nemá pražská VŠUP žádnou huť, což je úplně neuvěřitelné na to, jaká jsme ve skle tradiční velmoc. Všude kolem to tak mají a studenti hned mají i praxi. Já jsem tady deset let studoval, pak jsem odjel na stipendium do Londýna, tam mi dali do ruky píšťalu a já nevěděl, jestli na to mám hrát nebo co... Ale hutní sklo mi sedlo a baví mě dodnes.“

Je to vidět i v žižkovském ateliéru. „Vyhovuje mi tu hezký výhled i klid. Po rozvodu jsem se přes různé garsonky dostal až sem. Nikdy jsem neměl žádné velké budoáry. Až poslední roky bydlím v domě, kde prožila dětství moje současná žena.“

„U nás jaro na zahradě začíná tím, že Jiří vezme štětce a barvy, aby se pustil do renovování pomalovaného chodníku,“ popisuje manželův přístup k péči o zahradu paní Šuhájková.

Pohled na barevné násady zahradního nářadí i na skleněné koule v trávníku (zbytek jedné dávné expozice), potvrzují, že tady rozhodně nejde o anglický trávník. Ozdobou zahrádky ve svahu za domem je tu i stará, fantaskně zkroucená jabloň.

„Pravda, je to taková moje obsese, že místo toho, abych dělal něco užitečného, tak maluju latexovými barvami betonový chodník. A je to svým způsobem kýčárna, ale dětem se to při pohledu z ulice líbí. Ti starší většinou koukají přes plot nedůvěřivě. Ale trávu také někdy sekám,“ usmívá se reprezentant české sklářské školy. Ostatně obývací pokoj v patře vilky zdobí i jeho obrazy a skla tu je také hodně. Zasklenou lodžii - malinkatou pracovnu - rovněž zdobí zavěšené kusy skla místo záclony.

Skupina zdejších funkcionalistických vilek vznikala v roce 1946 podle projektu architekta Kříže jako sídliště pro živnostníky a střední vrstvu. A jak připomíná paní Šuhájková, která zde vyrůstala s rodiči, jsou zastoupeny i v knize Slavné pražské vily.