Článek
Nevýhodou tu je přece jen blízkost magistrály a - pro malíře - okna situovaná na východ. Je-li ostré světlo, maluje až odpoledne. Někdy do ranních hodin, protože používá techniku malování do mokré barvy, tedy část obrazu na jeden zátah.
„Maluji třeba i dvanáct, šestnáct hodin v kuse a to pak potřebujete mezi lidi a ne do lesa. A i to rád střídám. Už kvůli slunečnímu světlu bych jednou rád našel nějaký lepší prostor, ale tady na Vinohradech. Bez města bych být nemohl, potřebuji v něm být. I kvůli práci a třeba i vernisážím.“
Akademický malíř Jirka Houska
Zdroje inspirace
Do dvoupokojového ateliéru svítí slunce přes koruny stromů, na kterých nebojácně vysedávají hrdličky.
„Mám rád přírodu a také ji maluji. Když mi chybí, odjíždím osmdesát kilometrů na jih. Na naši chalupu u Sedlčan, kde je nádherně. Divoká příroda tam navíc v každém ročním období vypadá jinak. V zimě jako na Sibiři a v létě jako někde v tropech. Někdy si při pohledu na mé obrazy lidi myslí, že jsem inspiraci našel v pralese, ale je to u nás,“ usmívá se Jirka.
Zajímavé souvislosti
„Vlastně jsem se narodil na historické hranici Nového Města. Tam, kde se line Bělehradská ulice, stávaly městské hradby, které pokračují kolem Nuselského mostu až k Vyšehradu, kde jsou původní hradby ze 14. století. Nedaleko je park Šance a opravdu tam bývaly hradní šance. Na druhou stranu se hradby táhly až k náměstí I. P. Pavlova, které se tehdy jmenovalo Sviňský trh. Byla tam i Sviňská brána, kterou zbořili až v 19. století.
Jirka Houska tvoří pod dohledem svého profesora Zdeňka Berana, kterého namaloval v rámci absolventské práce.
Když půjdete Bělehradskou, můžete si všimnout, že v některých podezdívkách domů jsou ohromné kameny a ty jsou právě z těch hradeb. Jako všude, kde jedete kolem nějakého hradu, tak tam mají v okolních domech zdi z hradebních kamenů. Tady je to taky. Zajímají mě souvislosti a je zajímavé minimálně pár věcí o místě znát.“
Když vyrůstal, tak s kamarády v nedalekém okolí bydliště lezl i po stromech a prolézal tajuplná zákoutí (i dnes se diví, jak divoká a nestřežená místa v centru Prahy pořád ještě jsou, až na to, že je objevili i bezdomovci a feťáci).
Kytara patří také k neodmyslitelnému vybavení Jirkova bydlení - hraje i vlastní písničky.
„Do přírody jsem jezdil a jezdím rád pořád. Ale nijak organizovaně, hlavně sám.“ Když Jirka Houska maluje přírodu, je mu jedno, jestli zachytí o větvičku méně. U figurální malby ale potřebuje větší soustředění, protože ta se nedá ošidit.
„Baví mě to střídat. V krajině mám hrozně rád mlhy a ještě více páru, ale to je jev na pár minut. Mlhy vše zahalí a hlavně zmizí stopy lidské činnosti, civilizační prvky - sloupy, stavby… A to mám rád. Zrovna tak mě ale zajímá, jak se věci a místa vyvíjejí a mění. I v tom mě zajímá kontext míst, jako když jsem vzpomínal ty hradby.“
3 v 1: zázemí - ateliér - galerie
„Časem bych tento byt - ateliér ještě trochu upravil, aby se tu dalo přece jenom lépe i bydlet, na druhou stranu tu je všechno, co potřebuji. Při pořizování nových věcí dávám přednost funkčnějšímu stylu a nemám rád nějaký přepych. Štětce jsou nezbytnost,“ směje se Jirka při pohledu na svůj současný interiér.
Vedle místa pro přijímání hostů je i kout s polštáři, na kterých malíř klečí, když přitlouká plátno na rám.
Jirkův ateliér je tak trochu jeho soukromou galerií, takže i tady platí, že originální obraz bývá součástí a ozdobou interiéru. Stejnou funkci může nahrazovat i levný plakát. Jak se s tím vyrovnává mladý malíř?
„Když si někdo domů něco koupí, protože se mu to líbí, tak to beru. Jenže obraz by neměl být brán jenom jako nějaký doplněk, ale jako vyjádření autora. A to, že je obraz nakonec použit i jako doplněk interiéru, je vlastně už vedlejší jev. Samozřejmě často slýchám hodnocení: Tak tohle bych si doma nepověsil. Ale to mi přijde pro malbu degradující, příliš zjednodušující kritérium. Tak by se hodnotit nemělo. Mně se také líbí Tizianova Pieta, ale doma bych si ji nepověsil - proč taky, když je na tom místě, na kterém má být.“