Hrnčíř Petr Jurníček vyznává klid a radost ze života i z práce

Ta se mu ostatně prolíná celým dnem a někdy i nocí. To když na zahradě probíhá v jeho peci na dřevo čtyřicetihodinový výpal. Malá slavnost srovnatelná třeba se zabijačkou.

Do domu ve Zbýšově u Brna se přiženil z nedalekých Rosic. Po deseti letech stavení radikálně rozšiřují. Vlastně o druhý dům. Nejenže mají Jurníčkovi tři děti, ale potřebují i stále více místa pro hrnčírnu a vše související - tedy dílnu a skladovací prostory, plánují ale i provozovat v místě bydliště kavárnu a nabízet ubytování. Trend, který Petr okoukal i během zkušené na Novém Zélandu.

Manželé mají pracovní role jasně rozděleny. Petr je ten umělec a tvůrce, vizionář. Manželka Sandra pak manažerka, provozní, účtařka atd. A pak je taky na mateřské s pětiměsíčním synkem. „Když mám volné ruce, tak se mohu věnovat i něčemu jinému než dětem,“ dodává se synkem v náručí.

Paní domu se tu narodila. „Hodně zesílené základy jsou z původního, sto let starého domku. Nedaleko byla těžební jáma někdy z roku 1850, byl tu nejmenší černouhelný revír. Ale naše ulice se pořád jmenuje Havířská.“

Kromě hrnčířiny se tu bývalý automechanik („Jen jsem se vyučil a ani nikam v oboru nenastoupil.“) věnuje pěstování zeleniny, choval dokonce i husy a na domácí zdroje si potrpí.

„Manželka někdy peče i chleba. Občas se nám stane, že máme na stole vše, co jsme si tu sami vypěstovali. Na živočišnou výrobu sice moc nejsem, ale letos jsme zkusili dokonce i ty husy a kachny. Byl to pro mne zážitek, vodit je zahradou a po cestě na trávu! Připadal jsem si jako opravdový vůdce, kterého někdo poslouchá.“

Pálení keramiky dřevem je návratem na začátek. „Věstonická Venuše byla také vypálená v ohništi. I to jsem tu zkoušel. Pec - domeček, který tady teď mám, - je už určitý pokrok a přitom pořád ještě návrat ke kořenům. Také kvůli tomu k nám lidi jezdí.“

I když si Petr Jurníček buduje v novém domě zázemí, přes léto i s celou rodinou nejvíce využívá přístřešek, pergolu pod horní částí zahrady. „Pracuji tu ve dne, nejsem ani tak sova, ale spíš slepice, raději dělám ráno a v pět hodin už nic moc nevymyslím. Tak tu mám na přisvícení jen jednu žárovku. Mít dílnu u domu je pro mne ideální. A snažíme se tu ten život propojovat maximálně.

Jinak mě baví připravovat si dříví do pece. To mi dělá vyloženě dobře - celkově. Jsou to jiné pohyby a při pálení dřeva vzpomínám, kde jsem ho naštípal.“

V patře novostavby bude nové bydlení pro rodinu. Ale nic velkého. Ložnice, pokoje pro děti a kuchyň spojená s obývacím prostorem. „Naše současné bydlení by mělo v budoucnu sloužit jako ubytování pro návštěvy a účastníky různých hrnčířských setkání.“ Původní schodiště tak bude společné pro obě části.

„Nejsem ten typ, který rozumí devateru řemesel. Účastnit se stavby nového domu mě baví, ale vše nechávám raději na odbornících. Mám rád, když se snoubí tradiční a původní věci s moderními, inteligentními technologiemi. Rád to kombinuji dohromady. S architektem Miroslavem Vochtou z Brna jsme prodiskutovali hodiny. Říkal, že je to nejmenší věc, kterou kdy navrhoval, protože jinak dělá lyžařská střediska a podobně.

Vypadá to tu mohutně, ale ve finále člověk potřebuje jednu postel a malý pokoj. Vše ostatní souvisí s mojí prací. Na druhé straně nemusím za prací dojíždět. Čím jsem starší a mám víc dětí, tím víc mě medí, že nemusím nikam jezdit,“ pochvaluje si šestatřicetiletý otec dvou dcer (deset a pět let) a pětiměsíčního synka. Paní Sandra s úsměvem, ale rezolutně dodává, že ona už další dítě mít určitě nebude.

„Peci jsme dali jméno Velké vzrušení, protože je to opravdu dlouhý tep srdce, kdy vše dlouho připravujete: čtrnáct dní glazujete, do pece dáte věci připravované čtvrt roku, skládá se to kousek po kousku - aby se plamen všude správně dostal, pak se pec zazdí a výpal trvá čtyřicet hodin. Což je to nejmenší ve srovnání s tím, co tomu předcházelo. Vykládka je potom ta pravá oslava - když se to povede, tak je zase veselo.“

Pět sedm let trvá, než se hrnčíř takříkajíc vytočí a získá jistotu.

„Nejraději mám, když mé věci působí, jakoby vyrostly v lese - bez dozoru a nějakého ovlivňování. Tak si pojmenovávám svoji tvůrčí metodu. Nerad něco příliš organizuji. Všichni víme, že se nemá příliš tlačit na pilu. Mám rád, když mají věci organický vzhled s patinou, jako v tom lese. Nebo jako kdyby byly zakopány v zemi.“

A tak i nádoba může vypadat jako kámen.

„Nemám rád, když se něco tváří jako něco jiného. Na tom jsme se shodli i s architektem. Třeba můj kamarád má doma dlažbu, která je imitací dřevěné podlahy. To už mi přijde na hlavu. Proč!? Keramika je pěkná sama o sobě a má i spoustu třeba barevných možností.

Ale když jsme u zařizování, tak se musím pochlubit, že tu nemáme televizi. Když se nám rozbila, rychle jsme zjistili, jak je to bez ní ohromné. A už u toho zůstalo. Přitěžuje se mi i z toho, že občas poslouchám rádio. Děti mají malou televizku na DVD, ale my už přes dva roky nepostrádáme ani analogové, ani digitální vysílání. Vše potřebné se dozvím v hospodě a kolikrát žasnu, z čeho všeho jsou chlapi vynervovaní.“

Petr Jurníček se původně učil u akademického sochaře Romana Wenzla, který ho přivedl na spoustu dobrých věcí nejen z oboru. „Například říkával: Čím se živíš, z toho rosteš. A myslel tím i mentální potravu - co čteš, s kým se stýkáš… Až jsem si uvědomil, že denní zpravodajství mě úplně poškozuje a znečišťuje. Když to nesleduji, jsem bezstarostnější. Žijeme si tady podle svého. Ne, že by člověk měl být nějaký sobec, ale proč se tady budu trápit, že někdo někde vzal úplatek a drze nepodal demisi?

Je tady fajn a užíváme si to. Zima uteče a zase budu vozit hnůj na pařeniště.“