Herečka Sandra Pogodová si potrpí na věci "s duší"

Kávovar na stolku a mikrovlnka na lednici - to je celá kuchyně herečky upřednostňující před neosobním designem v interiéru raději staré věci. Jak i ona říká - s duší.

„Nyní nemám partnera a tedy ani komu vařit. Ráno se tu jen nasnídám a večer preferuji studenou večeři - sýry, zeleninu. Ale teplý oběd si ráda dám v kvalitní restauraci. Dobré jídlo si umím užít, ale sama pro sebe téměř nevařím. A protože, jak říkám ve finále hry Nejlepší kamarádky od Paľa Weisse: ,Pochopila jsem, co muži potřebují. Teplou stravu a domácí pohodu.‘ Takže, když tu teď nemám kuchyň, jsem zřejmě pro muže takzvaně off. Ale dobré jídlo je pro mě číslo jedna. V takové životní fázi jsem, kdy mě nejvíc těší žrádlo,“ směje se Sandra hlásící se přes své mládí ke střední věkové kategorii.

„Jsem tu v podnájmu, a když jsem se přistěhovala, žádný nábytek tady nebyl. Pár bydlící tu přede mnou se rozvedl a různě si tak nějak podivně dělili věci, takže třeba zrcadlo korespondující se skříňkou pod umyvadlem je z koupelny pryč a skříňka tu zůstala pod dírami ve zdi.“

Sandra si současné bydlení pochvaluje, ale její vysněný ráj na zemi vypadá přece jenom jinak. Jako bydlení ve vlastním a na venkově za Prahou. Ale vše má prý svůj čas.

„Už tu bydlím rok a nemám potřebu dělat nějaké velké zásahy. Práce, hraní mám tolik, že tu nemám čas ani na to vaření.“

Přesto byt zdobí a zútulňuje hodně kytek, jistě si žádajících stálou péči. „Majitel domu nedávno nájemníkům oznámil, že se nemusejí bát - dvorek, zahrádku za domem, vybetonuje a bude kde parkovat! Tak to jsem koukala s otevřenou pusou. Už to vidím, jak jednou budeme ve stylu filmu Sexmise žít někde dole pod zemí, pod betonem…“

Zatím Sandra Pogodová během svých angažmá v pražských divadlech stačila bydlet na Vyšehradě, na Smíchově, v Holešovicích, Vršovicích, v Butovicích... Přestože nedá dopustit na přírodu a zeleň, ráda vzpomíná i na bydlení v Karlíně nebo Holešovicích. „Mám ráda i takové ty špinavé a industriální čtvrtě, kde to trochu žije a panuje tam svým způsobem inspirující chaos, ze kterého může něco vzniknout.

Ne moc, ale trochu zvladatelné anarchie a bordýlku mám kolem sebe ráda. Nemám ráda, když je všechno moc uklizené a sterilní. Z toho nemůže vzniknout nic. Tady na Jarově a v okolí se mi taky líbí. O víkendu je tu dokonce klid jako na vesnici a taky hodně stromů.“

„V Holešovicích jsem před časem objevila výborné starožitnictví, a protože ho vyklízeli, měli veliké slevy. I tohoto art deca. Původně jsem šla do tržnice nakupovat zeleninu, ale když jsem viděla tu nádhernou toaletku, kterou mám nyní v ložnici, tak jsem neodolala. Na tý to začalo! A protože jsem u rodičů v Olomouci vyrůstala ve vile, která je plná obrazů, starožitností a soch, ovlivnilo mě to, opravdu jsem v tom vyrostla.

Líbí se mi i moderní design, ale v tak zařízeném bytě bych nemohla žít. Někdy si říkám, že designéři vymýšlejí pro lidi, kteří sami nemají vkus, ale mají peníze - vidí to v časopise, chtějí být trendy, zaplatí si a už se to točí. A najednou jste v prostředí, které na vás nijak nedýchá. Mám ráda věci, které už někdo používal a mají duši. Mám to tak dokonce i s nádobím. Kolikrát přijdu do hezky trendy zařízeného interiéru, ale já bych se tam bála odložit i kapesník, protože bych si myslela, že narušuji dané prostředí.

Já jsem spíš takový ten typ vetešáčka, kterého baví schraňovat staré věci a zařizovat si byt jako noru. Jakmile jsem objevila vzpomínaný nábytek, tak jsem jím zařídila celý byt. Nemluvě o tom, že i kdyby se mi jednou znelíbil, což se nestane, tak pořád už jenom získává na ceně,“ nepochybuje o svém vkusu Sandra a rozradostněně přidává vzpomínku na návštěvu táty, také divadelníka: „Nadšeně tu pobíhal a jásal, že skleněná vitrína při otřásání podlahy vydává stejné zvuky, jako když býval malý u babičky.“

Nad šálkem čaje s medem naše hostitelka dodává, že byt je ideální pro jednoho. „Nebo dva hodně zamilované a tolerantní - jinak si to představit neumím. Ještě chci zateplit prostor látkami. Okna se mi líbí odkrytá, ale nerada je umývám a také je sem zvenku přece jenom vidět, nějaké závěsy určitě pořídím.“

Sandra vyrůstala nejen ve vile (kterou postavil děda), ale i s obrovskou zahradou za dveřmi. A v sousedství parku proslaveném Florou Olomouc!

Sandra vyrůstala nejen ve vile (kterou postavil děda), ale i s obrovskou zahradou za dveřmi. A v sousedství parku proslaveném Florou Olomouc!

„Mívám potřebu vyjít před svůj domek, sednout si na zápraží a čučet do zeleně. Tady to doháním kytkama. Balkon mívám přes léto úplně zarovnaný - malý prales. A vím, že na stáří to tak budu mít a budu koukat do svého sadu. Když chci vypnout, potřebuji ticho. Byt si zatím snažím alespoň uspořádat podle zásad feng-šuei. Říkám si, že když něco tisíce let funguje, tak na tom něco musí být a poslední dobou tuto filozofii studuji v knihách.

Chodím i k vědmám a psychotronikům, takže bych si jednou koupený domek určitě nejprve prošla a nechala si poradit od zkušenějších, jak to tam je s pozitivními energiemi. Nejvíc by se mi líbil malý stateček se stodolou a přístavbami, takové nějaké pěkné účko.... To je můj sen o starém stavení. Klidně polozbořeném.“

„Jenže při mé profesi lidi zatleskají a dobrý pocit z práce odezní. Za sebou nemáte nic. Nikdy mi nevadila fyzická práce, protože za sebou vidíte hotový výsledek. Myla jsem i nádobí v hospodě. Ráda pracuji rukama a to je pro mne přesně ten dům. Pro mě a moji rodinu. Není to žádný momentální nápad. Drží se mě už několik let jako veš košile.“

Už teď prý Sandra Pogodová vědomě a všemožně pracuje na tom, aby se - jak říká - sama sobě neodcizila a zůstala v pohodě. „Jsme obklopeni věcmi, které nám mají ušetřit čas, ale mnohdy je tomu právě naopak. Mobil mívám ztlumený. A tady mám naštěstí blbý signál na televizi a noviny jsem přestala číst úplně.

Někdy ve třiceti jsem chtěla být odpovědný občan, sledovala jsem zprávy, ale na prvních dvou stránkách novin jsem se tak vytočila, že jsem s tím přestala a zjistila, že o nic nepřicházím. Zarmucující zprávy o neštěstích z celého světa také nepotřebuji. Přesto součástí i mého světa jsou věci, které nezměním, i když se mi nelíbí. Odpor je zbytečný, jak se píše v knize Stopařův průvodce po Galaxii.“