Článek
Zahradu v této podobě budují s manželem šest let. Seriál Ulice Ljuba Krbová natáčí už osm let. „Je to opravdu jedna etapa života, profesního i lidského.“
Česká zahrada s japonskými prvky
„Oba dva jsme do japonských zahrad takzvaně zažraní,“ konstatuje hned úvodem usměvavá herečka s odkazem na manžela, spisovatele a publicistu Ondřeje Neffa.
Zrcadlící se hladina kontrastuje se zurčením krátkého potůčku.
„Na druhou stranu jsme si řekli, že neusilujeme o chrámovou zahradu v Kjótu. Říkáme tomu česká zahrada s japonskými prvky. Nehledě na to, že jde o věc, která se neustále proměňuje a vzniká. Zahradu jsem kdysi zakládala v roce 98 s paní architektkou Žaludovou. Má velkou zásluhu na tom, že nechala zvlnit terén a z placky udělala členitou zahradu. Pak jsme tady nebydleli a po návratu objevili jen neudržovanou zahrádku s drátěným plotem.“
Roční anglická ohařka Nora potřebuje hodně pohybu, takže stále více času trávíme v lese – místo toho, abych pracovala na zahrádce. Když se mě někdo zeptá, jak relaxuju, tak je to se psem.
Jenže základním rysem japonské zahrady je i to, že je územím se soukromím. „Takže jsme si ho začali vytvářet vybudováním zídky kolem zahrady – vznikl nám tak, jak říkávám, pokoj navíc. Máme poměrně malý dům se skromným obývákem. Vzhledem k tomu, že je tam Ondřejova pracovna, tak na bydlení nezbývá tolik prostoru a přízemí vytřu na pět namočení hadru – což jde. Když to počasí umožňuje, na zahradě vlastně žijeme. V altánu nejraději snídáme.“
Altánek v rohu zahrady umocňuje klid v soukromí.
Podle výkladu naší hostitelky je další zákonitostí japonské zahrady, aby nebyla přehlédnutelná jedním pohledem a její zákoutí se objevovala postupně. „Snažíme se ji tak budovat. K dalším prvkům patří voda, takže tu máme i potůček, hluboké jezírko, kde se dá s kapry koupat, i několik studánek a pítek.“
Zastřešené zápraží nabízí další místo k odpočinku.
Před naším příchodem pokropila paní Ljuba kvůli focení kameny na chodníčcích, protože tak to má být. Přesto během vyprávění dodává: „Dokonalost každé věci je dána tím, že má nějakou chybu – tak ty tu jsou také.“
Voda zurčící na plochý a opracovaný kámen s dalšími prvky dělá z malého prostoru na boku domu jedno z nejhezčích zákoutí. I když se letos bambusy u zídky dlouho vzpamatovávají po zimě.
Šílenství ve dvou
„Poslední úpravy už jsme si dělali sami, podle knih. I když hodně cestujeme, v Japonsku jsme ale ještě nebyli. Chcete-li si tam užít zahrady v plné kráse, je třeba trefit dobu, kdy kvetou sakury nebo červenají javory – což je plná divadelní sezóna. Když už nám to po dlouhém plánování vyšlo, tak přišlo zemětřesení a tsunami v Japonsku. I když jsme měli vše zajištěné, nepřišlo nám jako to pravé jet tam tváří tvář té tragédii."
Obdiv k japonským zahradám nepřišel jen tak sám od sebe, pojí se k němu i náklonnost k východním filozofiím. „U nás obou je to ještě i vztah k tamním sportům. Ondřej má také bojovou minulost – věnoval se karate. Hlavně máme tu kliku, že jsme se na tom shodli. Opravdu si nedovedu představit věnovat se něčemu takovému, když do toho ten druhý není také zblázněný.
Za dřevěnou branou je kouzelné zákoutí.
Už jen měnění dispozic zahrady, včetně několikerého přemísťování metrákových šutrů. Někdo by si myslel, že tady pracuje nějaká těžká technika, opak je pravda – nejlepší na to jsou kuláče, páka a nakloněná rovina. Čtyři ruce jsou potřeba. Optimální je, když pomáhá někdo třetí z rodiny. Pak se dají udělat velké věci! Najatý dělník nemá tu trpělivost a chce to mít rychle za sebou. Řešením je ono šílenství ve dvou.“
Lepší než obrazovka
Místo televize tu mají velké okno z obýváku do zahrady. „To je náš celoroční televizní program. Už při stavbě domu to tak bylo myšleno. I když nemít televizi nebyl nějaký vzdor, ale při stěhování najednou televize nebyla a pak už jsme zjistili, že ji nepostrádáme. Navíc další zajímavostí japonské zahrady je, že nejkrásnější je v zimě, kdy napadne sníh a ukazuje se vám jenom její reliéf. Také rádi fotíme a líbí se nám hra světel a stínů.“
Pohled od altánku k domu je neméně hezký, jak ten opačný.
Osvětlení zahrady – dosud uspokojivě nedořešeno – je plánem pro tento rok. „Chceme do ní vidět z domu, i když se venku už stmívá, nebo je tma. Máme kamenné japonské lampy, dáváme do nich svíčky, ale ty ve větru zhasnou, nebo je musíte chodit zhášet. A jsme pohodlná generace, takže by bylo lepší otočit knoflíkem.“
Nebeská zahrada nad Vltavou
Nekonečný proces, při kterém rostliny vyrůstají z proporcí, to už je program sám o sobě. „První roky taháte rostliny očima, pak je pár dní, kdy je to akorát, a pak je třeba vzít nůžky a stříhat. Ale tak, aby to na nich nebylo vidět – větvičku po větvičce, jako v luxusním salónu… Tvarování je potřeba, nejklasičtější je drátování, ale při zahradní bonsaji je třeba i vyvažovat. Na druhé straně z české borovice japonský stromek neuděláte ani s technikou pletiva. Alespoň já o to neusiluji a netrápím se ani odbornými názvy dřevin,“ uvádí Krbová.
Česká borovice jako zahradní bonsaj.
Pohled na svět přes japonskou zahradu směrem na východ je jistě inspirativní i mimo život za „zdí rodinného domu“. Ljuba Krbová nám k širokému tématu bez zaváhání a s jiskrami v očích řekla podstatné: „V životě je moc důležitá rovnováha. To znamená, že když intenzivně pracujete, tak byste měl i intenzivně odpočívat. Jedno jak. Každý po svém. Platí to i o divadle. Když hrajete samé tragédie, je třeba zahrát si i v komedii.“
