Článek
Tedy pokud se nad druhým břehem nemaskuje paparazzi lovící hvězdy „v malém českém rybníku“. I takovou zkušenost naši hostitelé mají.
Ale my jsme v ten horký srpnový den byli na přehradě vítáni a pod slunečníkem na přední palubě - terase si povídali nejen o tom, jak si tu Helena s manželem (a manažerem) Martinem Michalem i častými návštěvami užívají klidu. Pakliže pro změnu nějaký „pirát řeky“ neporuší předpisy a neprojede kolem nich v motorovém člunu tak blízko a rychle, že jim padají věci z polic.
Kouzlo vodní hladiny
Helena Vondráčková je u vody ráda od dětství. Stejně tak to má i se sportem, takže jediné, co jí tu prý chybí, je tenisový kurt. Ale ani to není nepřekonatelný problém. Do Řevnic (kde je členkou tenisového oddílu) je to autem kousek a do půl hodiny jsou z kouzelného místa u vody i doma v Řitce. „Není problém odtud odjet zalít zahradu. Jsem i vášnivá zahradnice, ale vypomáhá mi i milá sousedka,“ usmívá se Helena a k tenisu dodává:
„Letos v červnu jsem byla opět celý týden na tenisové akademii Petra Huťky v Přerově! Také na dovolené na Kanárech jsem hrála s přáteli každý podvečer. A když jsem se vrátila, tak jsem na Zbraslavi pořádala už sedmý ročník Helena Cupu. Tenis opravdu nezanedbávám. Ale voda, to je něco!
Jsem narozená ve znamení Raka a vyrostla jsem u Chrudimky. Dokonce jsem byla i instruktorkou plavání! Voda je prostě můj živel a občas tady také rybařím. Miluji ryby na talíři, ráda je vařím i chytám. Prostě celý proces. Rádi i grilujeme,“ usmívá se Helena. „Chytli jsme tady štiky, candáty. Soused chytl sumce - asi metr čtyřicet. Nádherná ryba! Kdo tady nezná pohled na krajinu i řeku z vody, tak to každému doporučuji. Dají se tu půjčit různá plavidla. Je to romantika a nádhera. A jak je tu šťastný náš pes!“
Jako ryby ve vodě
Naši hostitelé už mají čtyřletou zkušenost ze života na menším hausbótu, který prodali přátelům (dobří sousedé jsou důležití), a už dva roky jsou o pár metrů proti proudu na novém a větším plavidle. Vlastně je to přízemní dům o třech ložnicích („K posezení u vody patří i popíjení nějakého toho alkoholu, a když tu máme hosty, tak chceme, aby si to tu také užili a mohli třeba přespat,“ dodává Martin Michal.), s prostornou koupelnou, včetně vany, a kuchyní se sedací soupravou, která by se ne do každého bytu v paneláku vešla.
A pak je tu hlavně paluba s velkým stolem a slunečníkem a nástupními schůdky do motorového člunu. Nebo se může rovnou do čisté a poměrně hluboké vody, ve které se pod palubou schovávají metrové štiky a candáti.
„Vše jsem si nejprve nakreslil a vymyslel sám. Až potom jsem to konzultoval se stavitelem hausbótů Rostislavem Kalčíkem, který to zrealizoval a dotáhl.“
Stíny nejen léta
„Často tu při procházkách se psem klábosím s rybáři a máme vůbec dobré sousedy. Dokonce mi zachránili kajak (úžasný, plátěný s dřevěnou konstrukcí - mám ho ještě z NDR), když ho někdo uřízl u mola. To je tady jediné smutné, že tu bohužel nemůžete opravdu nic nechat jen tak. Jak vidíte díru na břehu, tak tam jsme měli klasický betonový gril. Někdo si ho odvezl.
Nebo jiná kouzelná historka: Když jsme přijížděli zazimovat stůl, tak se mě Martin před vystoupením z auta ptal, jestli mám pásku na přilepení plachty. Tak jsem mu odpověděla, že ano, ale jen ten stůl na palubě nevidím. Bohužel máme podobnou zkušenost už i z Floridy. Jednou nám v hluboké noci volal na party šerif, že jsme si nechali otevřené dveře od domu a ať si už dáváme pozor, protože se tam přistěhovalo hodně Čechů. Bohužel tak to je, škoda,“ vypravuje Helena Vondráčková.
K vybavení nového hausbótu tak patří i kamery a satelitní zabezpečení. Ale Martin Michal přidal ještě další mezinárodní zkušenost, rovněž ne optimistickou: „Nedávno jsme si z Ameriky přivezli nové auto (i s dopravou bylo o polovinu levnější než koupené tady). Zažádal jsem si tam hned o pojistku pro Evropu. Tak řekli: žádný problém, přineste řidičák. Pak zjistili, že jsme z Česka. Tak řekli: sorry - tam nemáme právní jistoty. Ale Albánii pojistí.“
Očekávání koncertů
Heleně letní prázdninovou náladu nepokazily ani otázky na její práci. „Já se na zpívání těším. Jsem ráda, když se něco děje. Ani tady neumím jen sedět, pořád přicházím a odcházím a všichni kolem jsou ze mě na nervy a přemlouvají mě, ať alespoň pět minut sedím. Kdyby mi zamkli branku na lávce, tak jim skočím do vody!“