Článek
V Praze Troji postavili dům funkcionalistického střihu na parcele pamatující tuto část metropole jako vesnici a zahrádkářskou kolonii. Zeleň tu má k radosti našich hostitelů stále prostor. Pohled z oken stojí za to na všechny strany. Zejména pak z rovné střechy upravené jako terasa s pergolou i na léto připravenou sprchou.
„Parcelu jsme měli už dlouho, ale nikdy jsme si nemysleli, že bychom tu stavěli. Až jsme se rozhodli zkusit něco ,společně s bankou‘ postavit. Jak jsme tady spokojení, tak si dnes říkáme, že jsme s tím měli začít možná dřív.
Tomu, co na poměrně malém pozemku vzniklo, říkám funkcionalistický minimalismus. Kolemjdoucí si dokonce někdy myslí, že jsme zrekonstruovali starou vilu,“ konstatuje spokojeně Pavel Maurer.
.: Pohled na jídelní stůl z obýváku.foto: Právo/Václav Jirsa
„Nemusíme bydlet v domě od Gočára a popravdě, minimalismus a duch funkcionalismu tady uplatňujeme hlavně proto, že jsme museli minimalizovat investice.
Spolupracovali jsme s architekty a ti, jak známo, se umí velmi rozpřáhnout. My to pak korigovali. Takže je dům proti původnímu plánu o něco kratší, je tu i méně skla. Dnes jsme tomu po sedmi letech rádi i proto, že nám to tak k bydlení stačí a je snadnější údržba i vytápění.“
Zelená pro zeleň
S volbou menšího půdorysu domu dostala větší šanci zahrada. „S Monikou jsme zedníkům nařídili, že nesmí pokácet jediný strom ani keř, všechno bylo obloženo dřevem,“ dává nám hostitel další vysvětlení, proč vše působí tak, že už je tu vše dlouho na svém místě.
Vztah k zeleni manželů Maurerových nás nepřekvapuje, protože známe jejich zásluhu na zachování pražské Stromovky (Nadace Tři duby).
.: Zahrádkafoto: Právo/Václav Jirsa
„Paní, které to patřilo před námi, zahradu nádherně založila a my opravdu vyměřovali, kde založíme stavbu, aby se nemusela kácet ani ostružina. Je tu dodnes. A když byl syn Abraham malý, každé ráno chodil a trhal si tak velké ostružiny, že měl úplně červenou pusu. Kdybychom keř vykáceli, byl by ten zážitek ochuzen a my taky.
Vzpomínám to proto, že nejsme blázni, kteří brání vlastním tělem každý keřík. Ale ta ostružina za to stála. Je dobré ctít přírodu a nepouštět všude beton,“ říká paní Monika, která v této části Prahy bydlí od šestnácti let.
„Rozhodně jsem nechtěla stavět někde v satelitu uprostřed polí. Nikdy jsme nechtěli ani chalupařit, i když oba milujeme přírodu. Hledali jsme lokalitu, která má spojitost se Stromovkou, kde to máme rádi. Na Praze šest jsme hledali dva roky, až jsme našli tento pozemek.“
.: Magnetická lišta je praktická a ušetří spoustu místa v šuplíku na nožefoto: Právo/Václav Jirsa
A manžel jejich filozofii bydlení potvrzuje: „Hlavně nechceme mít dvě domácnosti. Hodně našich známých říkává, jak to na svých chalupách milují, ale jak nesnášejí přejíždění a balení.“
Poetiku staré zahrady umocnil ještě kameník, který k tvorbě terasy přistoupil jako k uměleckému artefaktu. Originálu, který není jen tak nějakou plochou z kamene. Při pohledu ze střechy má zápraží tvar ňadra. Kameny jsou pospojovány jenom zeminou a mnohde osázeny skalničkami.
Dispozice podle pozice
„Sedíme v místě, kde kuchyň být neměla. V projektu byla nakreslena s oknem do zahrady za domem, takže bych neviděla, kdo zvoní. Stihli jsme upravit dispozice tak, aby to vyhovovalo opravdu nám a ne představám architekta, kterému jsme se tak úplně neoddali.
.: Světlý obývací pokoj navazuje na kuchyň i na zahradu.foto: Právo/Václav Jirsa
Je dobře, když odborník navrhne nějaký pohled, ale detaily si je dobré osahat,“ říká paní domu. „Seknice funguje i u nás. Sedáváme raději tady, než v obýváku, kde většinou sednete, pustíte televizi a už si nepovídáte,“ dodává Pavel Maurer, který před lety pomáhal vlastníma rukama stavět i dům rodičů v Olomouci.
„Lidem, kteří už mají stavební parcelu, bych doporučil, aby ještě před vymýšlením plánu věnovali čas sledování kudy chodí slunce, odkud přichází hluk... S tím vám málokterý architekt pomůže. Dnes se staví jako na běžícím pásu. Ale slunce je alfa a omega našeho života.“
Hvězdy u plotny
„Určitě nepatřím k těm ženám, přiznávám úplně na rovinu, které rády tráví čas v kuchyni. Když něco vařím, nerada čtu kuchařky a jdu do toho po svém. Někdy to vyjde a někdy ne. Možná proto si Pavel našel seberealizaci v hodnocení restaurací a ochutnávání jídel,“ usmívá se paní Monika a dodává: „Víc mě baví třeba právě bytový design.
I v kuchyni. Snažila jsem se vše sladit do trochu teplejších barev s využitím dřeva, aby interiér vyvážil vzpomínaný funkcionalismus, který by mohl být pro někoho strohý.“
.: Obývací pokoj
foto: Právo/Václav Jirsa
„Pěstujeme si svoje bylinky. Letos jsme poprvé zkusili rukolu - zelené, trochu nahořklé listy s blahodárnými účinky na žaludek,“ pochvaluje si znalec dobrého jídla, který po jedenácti letech vyhlašování nejlepších restaurací (podle hlasování labužníků) organizuje i Prague Food Festival.
„Ve světě jsou šéfkuchaři opravdové superstars a mně to potvrzuje, že hvězdy nemusí být jenom ti, kteří zpívají a hrají, ale třeba i kuchaři, kteří jsou také umělci svého řemesla se zaslouženou popularitou. Neumí jen vařit, ale jsou i vtipní a lidi na jejich vystoupení stojí fronty. Také se jim podařilo nabourat pravidla, že vaření je nějaký obřad s pevnými pravidly.“
.: Schody do patra vedou středem domu.foto: Právo/Václav Jirsa
Pavel Maurer má také vypozorováno, že u nás přibývá lidí, kteří si do restaurací chodí užít hezké a společné chvíle. „A nemusí to být drahé podniky. Ještě je ale u nás pořád více lidí, kteří si raději koupí další svetr (který třeba ani neunosí nebo se jim přestane líbit), než by si dopřáli gurmánský zážitek, na který by mohli s celou rodinou dlouho vzpomínat. Zážitek může být hodnotnější než kdejaká hmotná věc.“
