Článek
Před pár dny se Alžběta vrátila do Prahy na Letnou z Kolumbie a Kuby, kam ji vyslala anglická agentura. A už stačila - prý hlavně pro odreagování - fotit v ateliéru módu.
„Jezdím téměř do všech končin. Jen ne tam, kde je hodně zima. Nabízeli mi, abych nafotila tažení sobů, tak jsem se jich zeptala, jestli mě chtějí zabít,“ upřesňuje svůj záběr autorka ceněných snímků například z Pákistánu i Afghánistánu.
Ještě před pár lety by tento pracovní kout s počítačem v ložnici musel být tmavou fotokomorou. Alžběta vše vyřizuje e-mailem.
Vysoké stropy a bílé stěny dávají vyniknout modernímu nábytku na původních parketách.
„Svůj byt si vlastními fotkami nevyzdobuji. Jednak by to bylo jak sado-maso a jednak většinou na nich není nic, na co by se člověk doma rád díval.“ Válečná území, bída, otrocká práce v podmínkách pro středoevropana nepředstavitelná…
Místo návratů
„Této práci se věnuji pět let a tento byt je můj první, který opravdu považuji za vlastní domov a tak se sem také ráda vracím. To pak pozvu kamarády (k velkému stolu) a ukazuji jim nové fotky, to ano. A taky u toho hodně jíme, ale vaří někdo jiný, koho pozvu, aby přišel dřív. Na vaření moc nejsem.“
Kuchyň není pro Alžbětu nejdůležitější místností.
Zato zkušenosti se světovou kuchyní má Alžběta pestré. Často jedla nečekané věci. Někdy, aby neurazila domorodce. Jindy, aby neměla hlad. „U jednoho kolumbijského kmene mi naštěstí nenabídli opici. Velké jedí, malé nechávají dětem na hraní.“
Alžběta Jungrová vystudovala pražskou Střední průmyslovou školu grafickou (obor fotografie) v Hellichově ulici a hned po maturitě začala pracovat v novinách. Ale už v roce 2001 odjela na rok do USA a do Mexika.
Zkušenosti získávala také půl roku v Londýně u renomovaných reklamních a módních fotografů. Přesto si vybrala focení lidí v dokumentární a reportážní podobě. Na loňské přehlídce Czech Press Photo získala čestné uznání za reportáž o drogách na pákistánsko-afghánských hranicích a cenu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky za sérii snímků o dětech pracujících v cihelně v Péšáváru. Nejnovější snímky má z oslav sv. Lazara na Kubě.
Barevná sedačka je v obýváku nejpestřejším kusem nábytku.
„Cestou od kolumbijských zlatokopů a indiánů jsem se na Kubě zastavila jen na týden, ale už dlouho jsem chtěla fotit jejich oslavu sv. Lazara. Tradiční procesí lidí, kvůli kterým vojáci odklání dopravu. Jejich náboženství je zvláštní směs mezi křesťanstvím a woodoo.“
Střídmé barvy a pestré zážitky
Nejen díky odborné škole má Alžběta vztah k hezkým věcem a zálibu v designu, architektuře (spolupracovala s architektem Janem Kaplickým a podílela se i na dvou televizních dokumentech o něm) i výtvarnu. Jeden ze dvou pokojů zdobí obraz od kamaráda - její portrét. Ale i v kuchyni je místo třeba na filmové plakáty.
„Ráda se takovými věcmi obklopuji a také se ráda dívám na filmy, na vše inspirativní. Čím víc člověk vidí a vstřebává, tím víc je pak schopný dávat.“
Alžběta jungrová
Než se do vyprázdněného bytu nastěhovala, nechala jen přebrousit parkety, natřít okna a vše vybílit. Praktičnost potvrdila při obnově koupelny. „Původní zelené obkladačky se mi nelíbily, ale než bych pozvala řemeslníky, tak jsem kachlíky natřela speciální šedivou barvou, která dodnes drží i za vanou a dobře to i vypadá.
Jinak si na barevnost moc nepotrpím. Až kamarádi mě vyhecovali, ať si k černému nábytku dokoupím i něco pestřejšího. Takže je jedna sedačka bílá s oranžovo červeným a černým vzorem a prostěradlo na posteli je červené a židle růžová. Takže mám pocit, že teď je to tady hrozně barevný,“ přiznává s úsměvem Alžběta.
Vše má své místo i čas
„Bydlím tu skoro pět let a je to opravdu první byt, který jsem si zařizovala se vším všudy. Do té doby jsem se snažila mít co nejméně věcí, abych se mohla zabalit do auta a stěhovat se zase jinam. Tím, že jsem v posledních letech začala cestovat opravdu hodně, cítím potřebu vracet se do klidu. I proto, že vídávám dramatické a nehezké věci, takže mě pak doma uklidňuje i to, že vím, kde co přesně mám. Tělo se potřebuje vrátit do míst, kde se nic nepohne bez mé vůle. Teplo domova mám ráda.“
Moderně zařízený byt nezdobí žádné exotické sošky či podobné suvenýry z cest. „Vozím si jen fotky. Ze zásady. Kdybych si měla vozit z každé země něco, tak tady procházím úzkými uličkami mezi věcmi. Navíc mám ráda čisté linie a jednoduché věci. Přemýšlela jsem, jestli stěny nevymalovat barevně, ale bylo mi jasné, že si na ně budu dávat fotky a obrazy.
Ložnice je tak prostorná, že se do ní pohodlně vejde i pracovní kout.
Atmosféru bytu rámují i dřevěné zárubně a velké dveře.
Stěhovala jsem se sem celkem narychlo. Ale kdybych věděla, že tu zůstanu, tak se i já pustím do zásadnějších úprav a třeba koupelnu bych nechala postavit novou a větší. Prostor tu pro to je. Ale že bych tehdy po nastěhování měla chuť čekat měsíc v prachu, jestli zedníci udělali rovné spáry, to ne. Na to jsem neměla trpělivost.“
Inspirativní zákoutí
Když je jednatřicetiletá Alžběta z cest doma, ráda se věnuje i tanci. „Chodím do taneční školy a před zrcadlem zkouším R´n´B a někdy i hip hop.... Jako dítě jsem dlouho chodila na krasobruslení. Dneska je tanec pro mne relaxace. Tancuji si i doma. I když je to tu vlastně jen 2+1, tak místo na tanec tu je a parkety nakonec taky. Sousedi jsou naštěstí kamarádi a také se věnují fotografii a filmu. Stačí, abychom na sebe zabouchali a jdeme společně něco podniknout.“
