Fotograf Miloš Schmiedberger si hájí své bydlení v centru Prahy

„Tady jsem se narodil a tady také umřu,“ konstatuje s lehkou nadsázkou a vítězným úsměvem pan Miloš, když nás provází prostorným bytem  v Revoluční ulici. Ale za první republiky byl prý ještě větší, pamatuje si to jako malý kluk.

„Tady, co je stěna oddělující mě od sousedů, byly ohromné zasunovací a prosklené dveře. Nádhera! Celé toto patro sloužilo majitelům domu jako kancelář a přijímací prostory. Vnitřním schodištěm se teprve vstupovalo do jejich apartmánu o patro výše. Naštěstí paní majitelka znala mé rodiče a já od ní dostal takovou celoživotní smlouvu, že dnes se se mnou museli dohodnout i noví majitelé.“

Příběh o majiteli a nájemci to byl dlouhý a prý i vypjatý. Nejdrsnější zkušenost měl náš hostitel s českou zástupkyní realitní kanceláře, která mu vstoupila do bytu se slovy, že se musí za čtrnáct dní vystěhovat.

„Celé je to šílené. Paradoxní je, že komunisti tu po válce z jednoho luxusního bytu dělali dva menší. A teď z nich Italové dělají ještě další dva menší. Ptal jsem se jich, kdo jim sem za ty peníze na těch sedmdesát metrů čtverečních půjde bydlet? Hotely se jim už v Praze nevyplácejí, tak přecházejí na tuto formu."

Miloši Schmiedbergrovi dnes byt, kde vyrůstal jako kluk, slouží hlavně jako ateliér, tvůrčí prostředí s domácím zázemím. „Jirka Krampol bydlí v Pařížské, takže když si dáme schůzku v některé z kaváren, tak podle toho, kdo zavolá první. Jsme jako desetileté manželství. Akorát že máme každý svoji manželku a nebydlíme spolu,“ směje se Miloš a dodává, jak je rád, že kniha „Krátce z dlouhého života Jiřího Krampola“ je téměř po dvouleté práci hotova.

„K jejímu vzniku mě inspiroval můj archiv, který jsem během spolupráce s Jirkou nashromáždil - tisíce fotografií. Ale to jsem ještě netušil, že na mne zbyde i textová část knihy. Samozřejmě v ní nemůže chybět kapitola o paláci Lažanských, potažmo kavárně Slavia. Má setkání s hrabětem inženýrem Vladimírem Lažanským (mimo jiné vlastníkem nejen zámku, ale i pivovaru) také stála za zaznamenání.“

„Jsem svíčkař,“ konstatuje Miloš, když nejen na pracovním stole zapaluje svíčky i ve snaze napomoci kolegovi při pořizování těch pravých snímků.

„Taky se rád obklopuji věcmi. Teď jich zrovna tady tolik není, protože neustále něco přesunuji kvůli probíhající rekonstrukci domu. To jsou také zážitky! Dům je po povodních podmáčen a samozřejmě postaven tak, jak se to dřív dělávalo. Rákos na stropech, štěrk v podlahách. Když jsem řemeslníkům říkal, že do té stěny nemohou se sbíječkou, neposlechli mě. Až se jí kus zřítil. Znám tady každý kout a vím, jaký trám je na půdě shnilý a který ještě ne. Trpím, když vidím, jak tu likvidují původní dřevěné parkety a přestavbou vůbec nerespektují původní kouzlo domu.“

Jedna ze starostí památkářů tu prý je, aby pan Schmiedberger nechodil u svého bytu na balkon, protože je tam nízké zábradlí - zídka. „Ten prostor je skvělý. Sedáváme tam v létě s přáteli, večer popíjíme při svíčkách a pouštíme hudbu. Z chodníku lidi zvedají hlavu a nevěří, co se to tu děje.“

Kdyby se prý ještě fotografovalo na desky (nebo i negativy), vypadalo by to v jeho bytě prý jako v zarovnaném ateliéru klasika Sudka.

Miloš Schmiedberger před rokem ’89 dokumentoval filmování na Barrandově. „Dneska prakticky fotím, co se dá,“ konstatuje lakonicky a myslí tím i prezidenta Bushe a schůzky premiéra Paroubka se světovými politiky. Herečky a zpěvačky nepočítaje. Nedávné roky spolupracoval s Ladislavem Štaidlem, v jehož domě měl i ateliér a kamarády jsou dodnes.

„Kdyby to tady bylo dnes na mně, tak byt vrátím do původní podoby z třicátých let. Jediné, co se tady udrželo, jsou okna do ulice. A pravda, elektrické rozvody ve zdi omotané textilií. Div, že to dosud funguje!“

I v architektuře, a zejména v interiéru, ctí náš hostitel klasiku let minulých. „Nesnáším moderní a skleněné budovy. V centru Prahy už vůbec ne. Mým silvestrovským rituálem bývalo pěší kolečko na Malou Stranu a přes různé hospůdky a kamarády zpět domů. Ale to, co jsem tam viděl naposledy za proměny, mě úplně odradilo. Jestli to bude takto pokračovat, tak se snad odstěhuji za dcerou do Paříže, kde se také věnuje fotografii. A i v tomto oboru tam udržují úctu k umění a řemeslu. Vracejí se ke klasické černobílé fotografii.“

Čím déle jsme si povídali, tím zřejmější bylo, že se pan fotograf a producent bydlení v centru Prahy opravdu nevzdá.