Fotograf a malíř Luboš Mandát konečně zakotvil ve vlastním

Před šesti lety si pořídil dům u Říčan. „Měl jsem zrovna úspěšnější časy a náladu připustit si, že je třeba začít myslet i na zadní kolečka. Navíc se nabídla výhodná koupě tohoto, tehdy rozestavěného domu. Ze začátku jsem tady přespával v jedné místnosti ve spacáku a zedníci přicházející do práce mě budili. Moc hezké,“ usmívá se dnes už zabydlený tvůrce.

V podkroví s vysokým stropem a přiznaným trámovím má pohodlný tvůrčí prostor s výhledy do korun vzrostlých stromů. Ale přece jenom si ještě drží i malý ateliér v Praze na Vinohradech. „Nikdy nevím, kdy a na jak dlouho tam zůstanu, takže mít tu psa není dost dobře možné.“

Dům si sice náš hostitel pořídil, ale nedávné roky (kdy měl i období, jak sám říká, že na štětec nemohl ani sáhnout) věnoval cestování po světě s partnerkou, fotoaparátem a kamerou. Na Kubě, Srí Lance nebo v Anglii nasbíral i podklady pro krátký film, v němž se realistické záběry přírody prolínají s jeho obrazy a aranžovanými detaily, symboly. Na festivalu v Pardubicích za něj dostal cenu poroty. Výstavu obrazů, i nových, uspořádal nedávno po šestileté pauze v pražské galerii U Zlatého Kohouta. Opět pod názvem Mutace.

„V posledních dvaceti letech jsem živil sám sebe malováním a jen dvakrát třikrát jsem si, když bylo nejhůř, odskočil vydělávat do tiskárny řezáním papíru nebo jsem dělal někde vrátného. Čtyřiadvacítka a pak dva dny volno - i to mi vyhovovalo. Ale je pravda, že když mi poslední roky pomáhá manažerka a kamarádka Milada Brodská (i herečka Barunka Štěpánová - ta umí člověku udělat reklamu a na vernisáži dokáže, že i podnikatelé a politici odloží kravaty!), tak je to lepší.“

Většinu života Luboš Mandát někomu platil nájem a nevěděl, kdo ho kdy vyhodí. „Teď jsem už ve svém. A navíc jsem do nedalekých rybníků jezdíval někdy před patnácti lety chytat s kamarádem na pytlačku ryby. Vždycky se mi tady líbilo a říkával jsem si, když jsem viděl, jak se v okolí staví, že by se mi taky líbilo mít tady barák. A to opravdu nejsem nějaký majetnický typ! Když jsem měl peníze, tak jsem to tu koupil a postupně zařizoval. Přitom jsem zjistil, že tu vlastně není komín,“ směje se už dnes Luboš Mandát a dodává ještě jednu „skrytou vadu“.

„Po roce jsem zjistil, že auto, zaparkované v garáži, se propadá, protože zedníci do základů navozili kdejaký zbytek betonu. S původními stavebníky jsem se dohadoval o reklamacích tak dlouho, až mi po roce řekli, že už na ně nemám nárok. Po tom, co jsem tady dva roky s firmami zažíval za nervy, už vím, že je v dnešní době lumpárna, kam se podíváš. Dneska už bych se do takového dodělávání domu nepouštěl a radši bych přišel se dvěma kufry do hotového,“ potvrzuje mimoděk Luboš svoji pověst spíše undergroundového umělce, než obchodníka s nemovitostmi.

„V Liverpoolu se mi zalíbily loftové byty v bývalých fabrikách. O něčem takovém jsem po návratu z cest uvažoval. Jsem kluk z paneláku, a když jsem přišel do Prahy, byl jsem po ubytovnách. Teď se cítím doma tady. Mrzí mě, že mě v bývalém bytě vykradli a přišel jsem tak i o osobní věci, jako fotky z vernisáží. I o tu se zpěvákem Petrem Novákem, který za čtrnáct dní potom zemřel.

Ale jinak život považuji za rozjetý vlak, který někam dojede. Jen tempo jsem poslední dobou opravdu zpomalil. Snad už nezblbnu a zatím se nechystám tady jenom klečet nad skalkou a pečovat o kytičky.“

Jako symbol malířovy životní etapy lze brát i manželskou postel, kterou měl v domě původně v malé podkrovní místnosti - ložnici. „Pak jsem si uvědomil, že už jsem se za život dost nabydlel a naspal v různých místnůstkách, nechal jsem si poradit a vynesli jsme postel do největší místnosti s vysokým stropem a průhledem do obýváku v přízemí i výhledem do zahrady.“ Inspirativní.