Článek
Kytary, piano, na stěnách obrazy od kamarádů i dcery. A úplně nejvíce tu má police s knihami a hudebními nahrávkami. Pak ještě křeslo, postel a útulná kuchyň. A také kolo.
Zpěvák a kytarista skupiny Folk Team Roman Venclovský
„Jsem tu samozřejmě spokojený a je to tu pro mne takové optimum - vše je v dosahu. Pravda, čím je člověk starší, tím touží po větším klidu a je žárlivější na své zvyky.“
Druhý dech domu
„Když mám nějaký hudební nápad, postup je jednoduchý: vezmu si diktafonek, pak motiv nabrnkám do MP3 a rozešlu kolegům… Není tady problém ani hrát. Pravda, když jsem to tu zkoušel chvilku se saxofonem, už jsem měl zábrany. Nechci nikoho prudit - moje svoboda končí tam, kde začíná toho druhého. Kamarád v paneláku to řešil tak, že otevřel skříň a hrál do hader.“
Zpěvák a kytarista skupiny Folk Team Roman Venclovský
V tomto bytě je Roman Venclovský sedmnáct let. „Před dvěma roky jsme si kupovali byty do vlastnictví. Napřed po nás chtěli více peněz, ale podařilo se nám proti tomu postavit a cena se o něco srazila. Dělali nám nová okna, stoupačky, je tu i nový výtah. Všechno tu bylo jak vybombardované. Ještě se dokončují sklepy. Je to teď tady takové malé skladiště. Místnůstku bez okna, za kuchyní, kde jindy mohou přespat i návštěvy, mám teď úplně zarovnanou.“
Pohodu v křesle někdy umocňuje i kyslíková bomba - původně recesistický dárek od kamaráda, ale někdy prý opravdu není špatné se před spaním nadýchat čerstvého vzduchu.
Příští rok se má prý rekonstruovat také ulice, a jestli se přestěhuje i základna záchranky, tak bude ještě lépe a větší klid. Pravda, ulice Milady Horákové je na kraji pověstného brněnského Bronxu. „Herny a zastavárny - to jsou bratři, gemini, a to velké štěstí není, i když je to tu pořád ještě dobrá adresa.“
Kytaristova zručnost
Pracovní vyučování je ve škole Romanova hlavní parketa, ale pochopitelně ho neminula ani hudebka. „Táta býval velký kutil a já se mu díval pod ruce. Dneska jsem to zúročil. Práce se dřevem mě bavila vždycky.“ Základní praktická škola (s dětským domovem) pro děcka s mírnou mentální nedostatečností nabízí našemu hostiteli pestrou škálu zážitků.
Dřevěné parkety prozrazují, že starý činžák má své kouzlo i s novými okny.
„Dřív se tomu říkalo zvláštní škola a dnes se kolem toho někdy dělá velký cirkus. V podstatě to ale funguje pořád stejně. Všechna děcka tam jsou po vypracovaných posudcích a souhlasech rodičů oprávněně. Spíš je dnes problém, že jsou základní školy placeny kapitačně - podle počtu žáků, tak si mnohde na školách pomalejší žáky nechávají a raději pro ně udělají nějakou vyrovnávací třídu. K nám pouštějí ty, s kterými si už opravdu neví rady," vysvětluje.
"Je pravda, že máme děti, které si z rodin přinášejí hodnotový žebříček, který mají úplně někde jinde, než by mít měly, takže ani neměly šanci se připravit na něco jiného,“ konstatuje pedagog po dvaceti letech praxe. Před tím byl deset let na volné noze a z „přechodného období“ se stal kus života.
Experimenty nejen v kuchyni
„Mám pocit, že se poslední roky se školstvím neustále a zoufale experimentuje. Udělá se změna, která se nepovedla, tak se udělá zase jiný experiment a ve výsledku vše vypadá, že jde hlavně o to, aby se děti nemusely nic učit a spíš si hrály. Úroveň jde dolů všude. Nejnověji jsem slyšel, že by se měly domácí úkoly dělat dobrovolně. Úplný nesmysl! Co bylo dobré, šlo šmahem do řiti, a hlavně že je něco nového. Předpokládám, že tam jsou za tím vždycky cítit nějaké penízky.“
Vedle kuchyňské linky je příjemné posezení u kulatého stolu.
Romanova domácnost i práce se prolínají dokonce i v kuchyni. „Vaření mě zajímá a člověk si rád pohraje. Samozřejmě se vaří úplně jinak, když jídlo chystáš i pro někoho dalšího a očekáváš reakci. Jistěže se každému může stát, většině chlapů, že se šidí i párkama, ale také to chce trochu něco zdravé výživy - třeba rybičky, a když máš tu možnost, proč ne. Ve škole máme hodiny i ve cvičné kuchyni, tak mám praxi i v rychlých, levných a přitom dobrých jídlech. Také to jde.“
Hostitelovu zručnost potvrdilo i pohoštění připravené pro nás na stole - slaný i sladký závin, jednohubky.
Nádech teamu
Kromě toho, že už teď Romana straší představa malování bytu po rekonstrukci společných prostor v domě, tak zažívá klidnější období. Folk Team nedávno vydal - po dvanácti letech - novou desku nazvanou Nebudu.
Na už starší obraz od dcery nepřestává být Roman pyšný. „Teď mám radost, že jsem dceři u nás sehnal místo vychovatelky. Víme, jaká je dnes všude bitka o flek, a bude mít čas i na malování.“
„Na každé desce, jak říkávám, se dělá, jako by to byla ta poslední. Za poslední dobu se nám s Ivanem Huvarem (dvorní textař i skladatel a jinak primář na gynekologii - pozn. red.) sešlo tolik materiálu, že na některé kousky ani nedošlo. V posledních letech to vypadalo, že už toho skoro moc nenahrajeme, ale festivaly a mladší kolegové nás nakopli, takže pomalé umírání je odloženo,“ usmívá se zkušeně Roman Venclovský (kapelník Folk Teamu Pavel Kopřiva, původně také doktor medicíny, dnes majitel vydavatelství a producent, by jistě rovněž souhlasil - pozn. red.).
