Článek
V jeho případě určitě kovářova kobyla nechodí bosa, což potvrzuje porovnání s různými ploty sousedů. Stejně tak se nabízí srovnání při prohlídce jeho dílny plné umělecko - kovářských výtvorů (jako třeba krbové nářadí) s nabídkou sousedního "maximálního obchodního domu“ pro kutily. Ruční práce má prostě své kouzlo i cenu.
Cesta od restaurátorství k výrobě nábytku
„Až poslední dobou si lidi nechávají udělat například kovaný stolek, garnýže na okna a podobně. Dříve jsem se věnoval spíš restaurátorství nebo občas nějakým bohatým zákazníkům vyráběl zahradní brány u domů. V zimě moc práce nebývalo, tak jsem začal dělat kovový nábytek, svícny…,“ uvedl jeden ze zakladatelů dnes tradičního setkávání uměleckých kovářů na hradě Helfštýn.
„Oheň pod digestoří strhává boční vítr. Bude to přeci jenom chtít nějaké zástěny. A přitom zachovat výhled do zahrady,“ plánuje spokojený hostitel.
Po celém světě má Ilja Běhal spoustu kamarádů kovářů, kteří se na hrad Helfštýn sjíždějí. „Někteří přijíždějí ve skupinkách autem, a když spící spolujezdce vzbudí poskakování auta po výmolech, tak už prý vědí, že jsou u nás,“ směje se jinak olomoucký patriot, když jedeme kolem řeky (vzpomínky na povodně jsou stále živé) z kovárny do jeho nového domu.
Během jeho výstavby žil s rodinou i v podkroví bývalého kasárenského objektu. Z nevyužité půdy udělal obyvatelný prostor zdobený trámovím, dnes kancelář a vzorkovou prodejnu. Kde je dnes kovárna, byla dřív opravna nákladních aut.
„Pro mě to bylo fajn – do kanceláře i do kovárny jsem to měl tři kroky. Ale manželce už to tak nevyhovovalo. Když zůstal někdo doma nemocný, moc klidu neměl. Někdy buchar mlátil i do večera.“ Sedmapadesátiletý majitel uměleckokovářské dílny připouští, že už se dnes ke kovadlině „až tak nehrne“.
V obýváku propojeném s kuchyní je prostor i pro jídelní stůl (vlevo). Už v předsíni se setkáváme s praktickou ukázkou kovářovy práce.
„Od roku 1987, kdy se začaly povolovat živnosti, dělám sám na sebe a po roce 1989 jsem začal zaměstnávat lidi. Malá kovárnička, kterou jsem měl doma na zahradě, už nestačila,“ vzpomíná Ilja Běhal a dodává: „Jeden kovář není nic, potřebuje čtyři ruce. Se dvěma mnoho neudělá.“
Těší jej, že i syn jde téměř v jeho stopách, přestože vystudoval gymnázium i uměleckou školu ve Zlíně. Ještě se vyučil uměleckým kovářem a vytváří objekty s moderním designem.
Projekt vymyslela baba od plotny
„Za dlouhých zimních večerů jsme si s manželkou vymýšleli plány na dům. Začali jsme obývákem, kuchyní a k tomu jsme nalepovali další pokoje. Doslova, protože jsme si udělali z tvrdého papíru model v měřítku 1:25.
A ten předložili architektovi. Když to viděl, prohlásil, že to vymyslela nějaká baba od plotny, protože něco takového ještě nikdy neviděl. Nicméně to překreslil – s určitými úpravami, a když jsme to postavili, prohlásil: Dobře jsme to vymysleli,“ směje se zkušený stavitel.
„Už jsem baráků postavil a zrekonstruoval víc. Pomáhal jsem i bráchovi, koupil a předělal chatu... Do dalšího bych asi už nešel. Ale člověk nikdy neví.“
Už v předsíni se setkáváme s praktickou ukázkou kovářovy práce.
I když to tak z venku nevypadá, moderní architektura kováře Běhala prý moc nebere. „Spíš inklinuji k historizujícím stavbám a interiérům. První barák jsem takový měl. Oblouky, velký krby... To jsem předělával starou hospodu.
Po rozvodu jsme se pustili do této stavby a protože moje druhá žena moderní architekturu preferuje, je to tady částečný kompromis. Můj syn by šel ještě více k funkcionalismu – kostka, pohledové betony, prosklená celá stěna... To ale není nic pro mne.“
Schody doplňují stupnice z pískovce
Kov je v moderně vypadajícím i zařízeném domě samozřejmě častým prvkem interiéru. Včetně samonosných schodů doplněných stupnicemi z pískovce. „Dřevo je dnes dražší než ten šutr, který je napořád.“
Z předsíně se vstupuje do malé haly oddělené od dalšího bytového prostoru zasunovacími dveřmi. Kovové schodiště je dalším originálem.
Stejný materiál je použit i na okenní parapety a krbovou římsu. Kovové doplňky tak mají zdatného pomocníka při utváření interiéru založeném na přírodních materiálech. Po dvouletém obývání je tu stále co dolaďovat, ale praktičnost i komfort bydlení už stavba prokázala.
Z předsíně se vstupuje rovnou i do garáže a z té je další vstup na zahradu. Předěl mezi pobytem v interiéru a na zahradě tvoří zastřešená terasa s pohodlným posezením u krbu vedle podpěrného sloupu.
Majitel miluje krby a oheň, obývacímu pokoji tak nemůže dominovat nic jiného.
„Nedovedu si představit, že bych doma – i v interiéru – neměl krb. Ten první a největší jsem měl hned v prvním baráku, který jsem začal předělávat ve čtyřiadvaceti letech. Oheň si v krbu kolikrát rozděláme jenom kvůli atmosféře.“
Tři psi jsou na zahradu ideální
Za okny kouzlo místa rámuje Černovírský les, kde se nikdy stavět nebude, protože tam jsou studny na pitnou vodu. Zahrada i její nejbližší okolí tady k bydlení patří.
„Máme tři psy, to je do zahrádky ideální. Zejména, jsou-li to všechno feny, takže každou chvíli hárá jiná a pořád se k nám hrnou další psi. Ale to je jedno, k tomu to patří."
Hostinský pokoj v přízemí je dalším důkazem dovednosti pána domu.
"Také jsme tu měli zahradního architekta. Rozhlédl se kolem a oznámil nám, že za dvě stě padesát tisíc nám zahradu udělá. Manželka pak prohlásila, ať jí dám třicet, že si zahradu upraví sama. A také se tak stalo. Kromě toho, že ty fyzicky náročnější práce jsem dělal já a kamarádi.
Je pravda, že už jsem měl za kovárnou vysázené a připravené stromy – pět šest let. Takže jsme tady vysázeli skrumáž třímetrových jehličnanů. Napřed jsme měli osázenou zahradu a pak se stavěl barák."
Detail garnyže potvrzuje kouzlo ruční práce – prostě originál.
"Zedníkům se to nelíbilo, protože museli dávat pozor. Ale šlo to. Na stavbě jsem byl denně a stavěla mi to firma kamaráda, takže žádné velké problémy nenastaly.
Přesto mě několikrát napadlo, že mnoho zedníků u nás vztah k řemeslu nemá. Klidně si v botách stoupnou rovnou na parapet.... Hlava mi to nebere.“
Jaké to je, když řemeslo funguje a má i umělecký rozměr, nám mimoděk ukázal sám hostitel.
