Článek
Kaňon začínající v Troji kousek od tohoto místa končí, ale cyklostezka podél břehu pokračuje až do Drážďan. Nedaleko je i přívoz. „Když odtud v létě nespěchám, tak využiji přívoz, projdu se k nádraží v Libčicích a za patnáct minut jsem na Masarykově nádraží.“
Stabilizované chátrání
„Jsme tady čtyři roky a asi před rokem přišla moje partnerka Eva s myšlenkou, že to zbouráme a postavíme něco nového z cihel. Napřed jsem nebyl proti, ale pak nám došlo, že jsme to takto koupili, protože se nám to líbilo. Postavit tady něco jiného, třeba proskleného, by nebylo až tak drahé, protože je tady málo místa. Jenže bychom se zbavili něčeho, co má jedinečné kouzlo. Nakonec jsme se dohodli, že to tady budeme udržovat ve stabilizovaném chátrání,“ konstatuje spokojeně Bedřich Ludvík, když nás vede cestičkou k domku. Přes zahradu, která je vlastně součástí okolní přírody. Bez velkých a vyumělkovaných zásahů. Ostatně jednou z největších ozdob místa jsou paprsky slunce pronikající okolními stromy až k lavičce na zápraží.
„Stěny tu vypadají jak v pověstném ateliéru Jana Saudka,“ usmívají se ve shodě naši hostitelé. „Jen jsme vyměnili střešní krytinu a dali nové okapy. Takže nám déšť stačil zmáčet podkroví...“
Po odstranění tapet - v domku před novými majiteli několik let nikdo nebydlel - se objevily zdi s tou pravou patinou! „Jen jsem je umyla savem od zbytků lepidla a různých nánosů. Nejprve jen z hygienických důvodů. Ale brzy jsem si všimla, jakou atmosféru dávají původní stěny interiéru a jaké použiji další dekorace,“ říká paní Eva.
„Jedna z mála věcí, kterou jsme si po původních majitelích nechali, je otoman. Ukázal se naprosto krizový, protože jakmile na něj ulehnu, usínám,“ dodává k vnitřnímu vybavení kouzelného místa Bedřich Ludvík s tím, že na paní domu si cení i jejího vkusu a citu pro detail. „Říkám ji Zdoběna - na co sáhne, promění v nápad. Já bych si s tím rady nevěděl.“
Celoroční pohoda
Bedřich Ludvík má rád i dřevo. A kamaráda řezbáře a výtvarníka Martina Patřičného, se kterým natočil pro změnu televizní cyklus Kus dřeva ze stromu.
„Na to, že je domek vlastně celý dřevěný a starý šedesát let, je vlastně v neuvěřitelně dobrém stavu. Při rekonstrukci podlahy v přízemí (potřeboval jsem jen kus vyříznout, kvůli přívodu vody) jsme zjistili, že prkna leží rovnou na hlíně a vlastně jim nic není! Prý se to tak dříve dělalo běžně. Jen na podlahu nesmíte dát linoleum.
Dřevěná konstrukce domu je obita heraklitem a nahozená omítkou. Má to výborné izolační vlastnosti a v létě je tu příjemné chladno, i když venku praží slunce. V zimě naopak vytopíme malý prostor velmi rychle. Izoluje to dobře. Trávíme tu i vánoční svátky. A o silvestrovské půlnoci vystoupáme na Říp. Spousta lidí tam bouchá šampaňský a zvoník pan Žmolík v rotundě zvoní.“
Vědět vše o věžích
Středem domku vede strmé schodiště a prostor tak spravedlivě rozděluje na čtyři místnosti. Dvě v přízemí, dvě v patře. Všechna okna jsou na jedné, jižní straně. Zejména z patra je výhled přímo za odměnu. Příštím stavebním zásahem prý asi bude pořízení nového okna v boční stěně kuchyně, která je i vzhledem k okolní zeleni méně zalita sluncem.
„Stále více tady vlastně bydlíme. Samozřejmě je to i důsledek toho, že Praha je drahá. Máme byt v centru a dovedeme si představit, že jednou najdeme odvahu město úplně opustit. Ale je to i otázka zaměstnání.“
Pan Ludvík pracuje v ČT dvacet let. Velký seriál natočil s Luďkem Munzarem (Rozhlédni se, člověče, Paměť stromů, Zpět k pramenům) a s Viktorem Preissem (Praha město věží). Spoluautorsky - i písní - je podepsán také pod cyklem se vzpomínaným Martinem Patřičným - Kus dřeva ze stromu.
S Viktorem Preissem pokračují dále v cestě do věží po celé republice. „Tam bychom ještě potřebovali spolupráci s diváky, aby nám poslali tipy. Mezi tisíci věžemi v celé republice potřebujeme vybrat několik desítek skvostných.“ Na která místa naší vlasti se bude dívat tvůrčí tým z výšky věží ještě nevíme, ale jisté je, že z cest se bude Bedřich Ludvík vracet do malebného domku uprostřed zeleně nad Vltavou.
Tedy v dohledné době, protože sám o sobě říká:„ Nejsem typ, který veškerý svůj čas věnuje zvelebování bydlení, i když takové lidi chápu. Nehledě na to, že když to tu chytne, tak za hodinu z toho nezbude nic. Zen-buddhisté procházejí životem, aniž by na něčem ulpívali. Ulpívání je velká chyba. Neulpívám ani na motorové pile, kterou nám už třikrát ukradli. Aspoň máme pořád tu nejmodernější,“ usmívá se Bedřich Ludvík.