Designér David Karásek si postavil originální dům ve strmém svahu

Originálnost projektu zvýrazňuje i srovnání se sousedním objektem na pozemku - srubem, dřevěnou chatou prarodičů.

„Měli jsme pěkné bydlení v nájemním domě blízko centra Brna. Ale nový majitel nás vystěhoval na sídliště. Ne, že bychom tam nemohli žít i dál, ale možnost postavit dům na rodinném pozemku zvítězila,“ popisuje začátek budovatelského příběhu otec tří dcer.

„Z města jsme ani nechtěli. Ale toto byla nejekonomičtější cesta k vlastnímu bydlení. Taky je lepší, že jsme vedle babičky, protože už je sama a v zimě je to tady docela náročnější. Když jsme tu nebydleli, tak jsem přijížděl odhazovat sníh ze stometrové cesty.“

Rovné plochy na pozemku vznikaly rovnou z vykopaného a přemístěného materiálu. Na protějším svahu se mezi stromy často ukazují srnky, do domu doléhá zpěv ptáků. Všem se tu daří.

„Celé je to ocelová konstrukce, vevnitř obezděná (kantkou) a zvenku zaizolovaná plechem a dřevěnými deskami. Je to atypická, originální konstrukce, takže se tu s tím docela natrápili. Ještě nás čeká hodně práce s terénními úpravami, i když chceme zahradě ponechat přírodní ráz. Na zápraží vedle chodníčku plánujeme ještě vyhloubit jámu a udělat vodní plochu. Nejsme žádní puntičkáři, divočina se mi líbí.

Zvelebujeme to tu jen postupně a dokončovací práce jdou pomaloučku. Je to naše a má to tak nějaký smysl,“ pochvaluje si spolumajitel firmy mmcité. David Karásek ji založil s Radkem Hegmonem, spolužákem ze školy.

Vyrábějí zahradní nábytek, městské lavičky, přístřešky pro kola - městský mobiliář. Většinou z kovu a dřeva. (Paní Karásková je pro změnu floristka - květiny jsou její obor. Takové odborníky jsme navštívili!) „Tady kolem nás je tolik zeleně, že kytky ve vázách a květináčích tu vlastně ani nemáme,“ usmívá se náš hostitel.

„Sedmnáct let se zabýváme designem pro veřejný prostor. Je to téma, které nás baví už od dob společného studia na katedře designu ve Zlíně (detašovaný ateliér pražské UMPRUM).

Spojení designu s architekturou a ulicemi, parky a náměstími nás pořád drží. Byla tu určitá mezera na trhu, ale dnes už je to v rámci celé Evropy vyspělý trh s konkurencí.

Zahradní nábytek si dnes můžete koupit cestou na chatu téměř kdekoliv. U městského mobiliáře je to už i o navazování na okolní stavební celky a jde už více o odbornost i technické řešení.

Přijde nám to jako nevyčerpatelné téma. Zrovna nedávno jsem si v Budapešti fotil babičky sedící v parku na našich lavičkách. Vedle hráli šachy... Krásně to tam vypovídalo o bydlení ve městě a takových míst je už spousta!

Snažíme se z ulic a veřejných prostor udělat místo, kde se dá trávit čas. Ulice už není jen komunikační koridor.“

Jistě nepřekvapí, že má náš hostitel rád moderní věci i ve spojení s architekturou a designem. „Měli jsme i jasnou představu o projektu domu a s architektem jsem se dohodl docela dobře.

Samozřejmě se tady objevily různé chybky a nedořešené věci, které mě štvaly. Včetně překročeného rozpočtu. Ale s celkovým vyzněním jsem spokojený.“

Obytnou část rozděluje dlouhá chodba, ze které se vstupuje (zasunovacími dveřmi) do jednotlivých pokojíků, do ložnice rodičů, koupelny i do společného centrálního prostoru.

Jde o propojenou kuchyň s obývákem - a odtud se sestupuje i do suterénu s technickými místnostmi. Ty mají ze dvou stran okna, jinak jsou pod úrovní terénu.

Šikovným prvkem je přesah horního podlaží, který tak vytváří zakryté zápraží o patro níže a těží tak ze zdánlivě nepříznivé dispozice parcely. „Teď se nám zdá, že by to mohlo být o místnost větší.

Ale až se třeba dcery odstěhují, tak ocením, že nebudu uklízet čtyři patra. Bude mi smutno a zároveň budu rád. Člověk potřebuje společnost i samotu.

Dneska - kdy není vlastně nic jistého, jak ve společnosti, tak v rodině - nevíte, jestli vaše dítě neskončí třeba v Austrálii. Dvougenerační domy snad už nikdo nestaví,“ připomíná klasickou okolnost života v rodinném domě David Karásek.

Dům mezi zahradami a lesem je vytápěn elektřinou. „Není to úplně ekologická sláva. Jedna z much jsou i ztráty tepla, ale máme to tu takto rádi.

Přitápíme i krbem a dole máme přípravu pro kotel na dřevo. Možná to dotáhneme. Ale zase je otázka, jak sehnat dřevo (jeho cena také stoupá) a dostat ho sem.“

Ale designér Karásek dřevo preferuje i při své práci. „A nejvíc jatobu. Má pro venkovní nábytek nejlepší vlastnosti v poměru s cenou. Tyhle věci máme venku čtvrtou sezónu a vůbec nic jsme s tím nedělali. Nejsem žádný natěrač,“ usmívá se a vrací se ke svému oboru: „Líbí se mi design pro každého, žádné drahé záležitosti pro ty, kteří na to mají - peníze i vkus (pro ty také vymýšlíme a vyrábíme).

Ale lavičky a odpadkové koše i další předměty jsou pro nás, jak říkáme, kulturní misí, protože zkulturňují prostředí. Nejdemokratičtější formou. Dostávají určitou kulturu do míst, kam chodí všichni - bezdomovci i boháči. Úroveň ulice kultivuje všechny. S naším nábytkem se asi nedostaneme do satelitů, kde si preferují podnikatelské baroko, ale i tito lidi uvidí ve městě naši lavičku. A my je můžeme výsledkem naší práce nasměrovat ke kvalitnímu a současnému designu, ke kultuře. A to mě na tom baví a myslím, že je to i důležitá věc.“