Článek
Zahrada osázená sochami měla kouzlo i v době naší návštěvy, kdy vše barevné odkvetlo a sníh ještě nenapadl. I když to tady umí. „Býval tu jen suchý záchod na druhé straně dvora a syny jsem otužoval poléváním studenou vodou na zápraží. I v zimě. To jim bylo třináct a jedenáct,“ vzpomíná na spartánské začátky urostlý skoro šedesátník.
Nekonečný víkend začal v roce 1986
„Ve chvíli, kdy jsem dostudoval, jsem už věděl, že musím z Prahy pryč, a tohle není naše první mimopražské zázemí. Objevili jsme ho náhodou v roce 1984. Zaujala nás hlavně stodola, přímo se nabízející pro různé akce. Hráli jsme tady divadlo, pořádali letní tábory pro děti kamarádů a podobně. Postupně jsme stodolu upravovali a teď slouží jako galerie. Obytná stavení zvelebujeme průběžně dodnes. Brzy jsme taky pochopili, že to je schizofrenní, jezdit sem jenom na víkendy."
.: Statek se postupně mění v tvůrčí dílnu a zvířata vystřídaly sochy.
"Naprosto přesně si pamatuju, že 1. května 1986 jsem se rozhodl tady zůstat natrvalo. A to jsme v Praze bydleli v pohodlném a krásném bytě. Kluci se rozhodli jít do toho taky. Začali chodit do školy v Sobotce - v létě na kole, v zimě pěšky. Manželka kvůli práci zůstala v Praze a o víkendech nám vozila čisté prádlo, protože jsme tu neměli ani pračku,“ vzpomíná liberecký rodák.
Inspirací pro sochařskou práci mu byla Indie
Po deseti letech života s výhledem na hrad Trosky se náš hostitel rozhodl v šestadevadesátém tzv. vypadnout na dva měsíce do Indie. „Jen tak. Podívat se. Když jsem procestoval velký kus Indie, dorazil jsem na jih do městečka Mamallapuram, které je tradičním místem kameníků pracujících s tamní černou žulou."
.: Mezi sochami v srdci Českého ráje našel své místo i opičí král Hanuman, tradiční téma indických kameníků.
"Nějaké sošky jsem si tam udělal, dovezl si je v batohu domů, a pak se dalších deset let do Indie vracel. Zařídil jsem si tam dílnu, kterou jsem sice několikrát musel přestěhovat, ale nakonec jsem poslední dva roky pracoval a žil ve vesničce uprostřed rýžových polí, kde jsem se cítil úplně nejlíp.“
.: Sochař Petr Kavan se psem a další souškou inspirovanou Indií
Petr Kavan tak opouštěl českou chalupu, aby se po příletu do Indie rovnou z letiště přesunul na podobnou samotu na druhém konci světa. Co tedy potřebuje k životu a bydlení? „Klid. Člověk si nakonec najde, co mu vyhovuje. Tady je to taková polosamota. Ze začátku nám nevadilo mít tu jen to nejnutnější, ale časem bylo přeci jenom třeba zřídit koupelnu a vylepšit topení. Člověk postupně pohodlní, a jakmile si zvykne na lepší, k primitivním podmínkám se pak těžko vrací.“
Roubence se snaží vrátit její původní podobu
Původní stavba bývala roubenka. Její originální půvab objevili současní majitelé při stavebních úpravách vlastně náhodou. „Tehdejší statkář chtěl asi ukázat, že nemá chalupu jako chudší sousedé, tak roubenku nahodil a vyměnil okna. My se teď snažíme vrátit domu původní podobu. Včetně dvora, kde jsme odkryli kamenné dláždění zarostlé travou.“
.: Zahrada nabízí mnohá překvapení. Je osázená fantastickými objekty z kamene.
Dílnu v bývalém chlévě Petr Kavan zvětšil přemístěním třímetrových pískovcových koryt na dvůr. Byla to pěkná dřina. Vyboural také příčky v chlívcích pro kozy a prasata a teď tu je letní kuchyně. Koně bývali ustájeni v maštali, kde dnes upíjíme u velkého stolu čaj. Tato hospodářská část je využívána až v posledních letech.
Nové prostory jsou zcela renovovány včetně podlah, které zdobí dlažba v přírodních barvách. Přesto originálně zkombinovaná. Vše tady ctí původní ráz a nic není nahodilé. Přitom je patrná ruka umělcova a cit pro hezké věci, které vyznává i jeho žena.
Z bývalého špejcharu vzniklo klidové místo k setkávání
Z bývalého špejcharu vznikl nedávno klidový prostor - místo k setkávání, který majitel nechce nijak zabydlovat. Seno, které se tu kdysi skladovalo, světlo nepotřebovalo, takže s novou střechou se musela udělat i okna - decentní arkýře.
.: Z bývalé stáje je pohodlná místnost s prostorným jídelním stolem a minipracovnou. Ozvláštnilo ji i náhodou koupené obloukové okno - skvěle padlo nad nově vybudovaný vstup do zahrady.
„Než jsme se rozhodli pro nějaký stavební zákrok, pokaždé jsme dlouho chodili kolem a přemýšleli. Každá změna nebo dostavba následovala až po dlouhodobé úvaze. Myslím, že naši předkové to měli podobné a přesně vycítili, co je třeba udělat. Už jen jak je celý dům usazený v krajině. Je neuvěřitelné, jak si se vším poradili i bez architektů.
.: Už zápraží s chodbou dalo prostor invenci našeho hostitele. Kamenná římsa je „novostavba“.
Také to tu vznikalo postupně - od malého stavení. A ze zkušenosti věděli, odkud fouká vítr, kudy jde slunce a jak dlouho svítí. Když někdo někde žije delší dobu, tak si k místu utvoří vztah a tomu přizpůsobí i své názory. Pokud není úplně blbej, tak by to neměl pokazit,“ usmívá se Petr Kavan, který svoji uměleckou dráhu začal vyřezáváním dřevěných soch a loutek. Soulad s okolím tu má přednost před módním designem. „Důležitý je účel, pro který se to dělá.“
Kaštan oslavil jistě sto let života
Strom kousek od zápraží - mezi domem a stodolou - také nebyl zasazen náhodou. Listím v bohaté koruně zamezoval šíření případného požáru a stínil hnojiště na dvoře. Kaštan chalupu korunuje už snad sto let.
„Je jedním z mála, který není napadený klíněnkou. V posledních letech usychají i celé aleje. Spadané listí se musí zametat každý den, protože právě z něho se choroba šíří.“
.: Obytná kuchyň byla na začátku první a také jedinou obyvatelnou místností v celém stavení.
Naši hostitelé dobře vědí, že lze nějaký čas žít v nedokonalých podmínkách. Je to prý někdy lepší, než udělat vše najednou bez rozmyslu a po čase zjistit, že by bylo praktičtější to zbourat a začít znovu a jinak. „Samozřejmě je to i otázka financí. Někdo si může dovolit udělat všechno najednou a někdo zase z nějakých důvodů spěchá… My nespěcháme.
.: Místo seníku je nový prostor pro setkávání přátel - klidová zóna.
Teď jsme tu starousedlíci my, protože všichni naši staří sousedé už umřeli,“ usmívá se lehce trpce, ale s nadhledem Petr Kavan a dodává: „Teprve poslední tři roky to tu v klidu dolaďujeme. Přišli jsme sem kdysi z Prahy, protože jsme chtěli žít na venkově. A už tu asi zůstaneme. Vyzkoušeli jsme si také, co to obnáší chovat hospodářská zvířata, včetně kobyly, ovcí, slepic a koz. Nakonec jsme zůstali jen u psů a koček.“
všechna fota: Václav Jirsa
