Článek
Rodák z vesnice u slovenského městysu Skalica nyní z Prahy jezdí, jak mu muzikálová obsazení a další práce dovolí, i do Brna za svojí rodinkou. Jako šťastný otec půlročního synka si dokonce za tímto účelem pořídil i auto.
„Když jsme tady, tak spí Teodorek mezi námi. Je tak ostatně naučený z Brna. Je mu pomalu půl roku a je moje největší láska,“ usmívá se nadšený otec.
Slunce zve k posezení na prostorné terase a okna zdobí praktické roletky.
„Donedávna jsem auto ani nechtěl, jezdit po městě jsem se bál. Ale mám teď třicet představení do měsíce, tak se snažím užít každou společnou a volnou chvilku. A to ještě jezdíme na návštěvy i k rodičům na Slovensko.
Kvůli malému jsem také přestal kouřit, i když jsem silný kuřák nebyl.“
Z malého do nevelkého
Braňo Polák přiznává, že po konzervatoři v Bratislavě a JAMU v Brně vždycky toužil po tom, dostat se do Prahy.
„Do Brna se rád vracím a teď za synkem a Ditou ještě raději. V tomto bytě jsem už pátý rok. Nedávno jsem si tu sám maloval. I když to moc neumím. Nepovedená místa jsem se ani nepokoušel opravovat a raději jsem si řekl, že to tak má své kouzlo,“ usmívá se Braňo s tím, že inspiraci pro zařizování interiéru hledává i v časopisech.
Braňo Polák
„Předtím jsem bydlel v ještě menším bytečku v Římské ulici. Vinohrady mi vyhovují. Připomínají mi Francii, mám tu nádherný výhled i klid. A vzhledem k sousedům říkám, že i ve slavné čtvrti. Bydlení v centru se mi moc líbilo, kousek nad Muzeem, ale musel jsem odejít, protože dům se rekonstruoval. Tuhle adresu mi pomohl najít kamarád, který pracuje v realitce. Vůbec jsem nevěděl, jak slavného obyvatele tento dům měl. Jednou se mi bude odcházet docela těžko. Ale už teď uvažuji o domku za Prahou, kde bych chtěl bydlet s celou rodinou.“
Přestože je nábytek černý s elegantními doplňky, interiér ani s hnědou výmalbou nepůsobí těžce a tmavě.
Vůně, zvuky i barvy venkova
Šestatřicetiletý herec nás při sklence domácí (slovenské) slivovice překvapil „přiznáním“, že metropole není až tak jeho srdeční záležitostí, jak by se mohlo zdát.
Jeho sen o bydlení ve vlastním má další reálný základ: „Jsem v jádru pořád v podstatě vesničan. Chybí mi kokrhání kohoutů i zvonění z kostela. Vesnice mi prostě voní. Voní mi i hnůj. Pravda, někdy si ze mě kamarádi v divadle dělají legraci, že jsem metrosexuál. Možná to tak navenek i vypadá, ale uvnitř jsem opravdu vesničan,“ upřesňuje s úsměvem dobrý rodák z dědiny.
I střídmá elegance může být praktická. Větší jídelní stůl zde netřeba.
„Mám rád teplé barvy, i když tu hnědou jsem udělal asi hodně tmavou. Sám jsem si radil a hrál jsem si tu s tím na těch pár metrech měsíc. Mám rád otevřená okna a tady je výhoda, že sem opravdu nikdo nevidí. Loni mě dokonce, k mému i maminčinu překvapení, chytlo pěstování kytek. V létě se tu dá na terase žít. Snídám tam, večeřím, v zimě zase na ni chodí jen návštěvy – kuřáci.“
Uličku za skříní ozvláštňuje zátiší se zrcadlem.
Pohyb jako potřeba
Jakožto bývalý člen svého času populární chlapecké kapely A-TAK má dnes zpěv (kromě angažmá v muzikálech – nyní např. Děti ráje. „Divačky tam nosí transparenty a nedávno dokonce vtrhly na jeviště! To jsem jinde nezažil.“) jako koníček, a tak také přistupuje s kamarádem k nahrávání nové desky. Také jej po úspěchu seriálu Proč bychom se netopili asi čeká další televizní práce (pozor, nezakřiknout!).
Šatní skříně tvoří šikovný předěl mezi obývací částí a ložnicí.
„Zpívání i pohyb mě baví. I když mi někdy režiséři postavu spíš vyčítají, protože svalnaté herce nikdo moc u nás nepotřebuje. Jen u těch vodáků se to panu režisérovi naopak hodilo. Ale už k životu cvičení potřebuji. Kdybych nechodil, tak bych byl v depresi. O nějaké svaly mi až tak nejde. Spíš se protáhnout. Taky mě bolela páteř, tak jsem sám začal cvičit jógu a vypadá to, že se snad vyhnu operaci ploténky.“
Ložnice je barevně vyladěná stejně jako další části minibytu.
Tichá dovolená
„Před Vánocemi jsem pořád pracoval a už jsem potřeboval vypnout a změnit prostředí. Kamarádku z cestovky jsem požádal, ať mi dá hned vědět, až bude mít něco výhodného a zajímavého. K mému překvapení mi našla pobyt na ostrůvku u Kolumbie, kam Evropané vůbec nejezdí. Němci tam nemohou přistát se svými velkými letadly. Je tam klasické letišťátko, jako z filmových komedií. Když jsme tam vystoupili, při pohledu na rozpadlé baráčky a bídu mi nebylo vůbec jasné, kde budeme bydlet. Ale hotel byl nádherný a moderní. Hlavně mi vyhovovalo jídlo – roste tam dvě stě osmdesát druhů ovoce!
Taky mě z hotelu bavilo chodit mezi tamní lidi, i když to byl někdy i adrenalin. Nikdy jsem nebyl nějaký baťůžkář, mám rád své pohodlí. Taky se tam všude prodávají drogy a to jsem se opravdu bál. Taxikář mi nabízel koks, jako cigaretku… Hned jsem mu řekl, ať to okamžitě schová. Taky tam pořád tančí a všude hraje hudba. Chystám se tam vrátit, nádherné místo! Přivezl jsem si pár mušlí, jinak si na suvenýry nepotrpím.“
V létě prý terasa rozkvétá a je často obývaná. Připravený je i malý bazének pro synka.
