Článek
V Roztokách-Žalově, vzdáleni od metropole (ale na metro je to kousek), si nechali postavit jednoduchý a elegantní dům uprostřed zeleně. Ani nečekali, že tu bude až takový klid!
Inspirace během let
Nedávno vydaná sbírka Tali Bachtar (věnována ženě Nadie a synům Kryštofovi a Davidovi) vznikala dvaadvacet let. „Jsou tam všechny texty J. A. R. i z mé sólové desky Špička a básně z let 1989 až 2011. Takže některé už vznikly zde. Jsme tady čtyři roky, z toho se rok stavělo, takže pozemkem se zabýváme pět šest let. Život nám to změnilo absolutně.“
Nemá to tu žádný styl. Žádné art deco nebo koloniální styl či jih Francie. Ale co pes, to jiná ves. Mám tu i staré věci po babičce z kůlny. Louhovalo se tu a natíralo opravdu hodně,
Předtím Klempířovi bydleli na Vinohradech. „Jako starším rodičům se nám narodilo dítě a chtěli jsme pro něj to nejlepší. Chodil jsem s ním do Riegrových sadů na procházky, a když jsme se vraceli, mělo celé botky od psích hovínek. Vyhnout se jim nešlo. Je to pejskařská oblast – hovna všude. A vše je podřízeno psům.
Tak jsme si řekli, že nechceme, aby v tomto prostředí vyrůstalo naše děcko. Taky jsme bydleli ve vysokém činžáku, třetí patro bez výtahu… Prostě to pro nás nebylo přátelské prostředí a rozhodli jsme se hledat pozemek. Davidovi je dneska osm,“ vzpomíná Oto Klempíř, vyrovnaný čekatel na pátý křížek.
Středomořský ostrov podle nákresu
„Všechno jsme projezdili, hotové martyrium! Až jsem navštívil mého bývalého kolegu a on mi řekl, že sousední pozemek je na prodej. Dnes už jsme sousedi. Rok jsme nákup parcely ladili, protože tu bylo napsaných více majitelů, z toho někteří mrtví… Taky jsme si nebyli úplně jistí, jestli je to to pravé místo. Až jsem se tu objevil jedno slunné, červencové odpoledne. Zahrada byla jedna velká džungle. Vzal jsem si statečného kamaráda s mačetou a během hodiny jsme se prosekali do místa, kde dnes stojí dům. Zjistili jsme, že je tu nádherné a klidné prostředí. Hned jsem přivezl ženu a na popáté jsme se do toho místa opravdu zamilovali – zralá láska.“
Manželé Klempířovi jsou na návštěvy zvyklí.
Nastala další fáze přinášející otázku, co zde postavit. Odpověď prý už tak těžká nebyla. „Vzal jsem si papír a tužku a nakreslil takový středomořský zámeček s více francouzskými okny v přízemí… Ještě předtím jsem si obešel pro inspiraci nedaleké satelity, ale některé domy v nich mě opravdu odpuzovaly.“
Z prostorného zádveří vedou středem domu pohodlné schody.
Záměr byl jasný – vlastně klasická stavba. Vyhráli si se šambránami okolo oken a zvolili decentní barvu omítky („Původně jsem chtěl bílo-žlutou kombinaci, ale žena mě odsunula do pozadí a řekla: bude to světle šedo šedé. Udělala dobře.“).
Rozkreslený dům dali požehnat architektovi, ale ten začal „vymýšlet“…
Oto Klempíř
„Z čistého, jednoduchého tvaru nám zase udělal hybrid a byl opravdu kreativní. Tak jsme mu to odebrali, dali jinému a ten byl pod přísnou kuratelou. Nebráním se modernitě, ale tento dům ji nesnese.“
Prostor pro vše dobré
Naopak v interiéru je spousta na první pohled možná přehlédnutelných, ale celek tvořících detailů. Od zárubní vstupních dveří z pískovce po patinované kliky na dveřích i oknech a do toho ještě aplikované prvky feng-šuej.
Jídelní stůl počítá i s početnějšími návštěvami.
„Moje paní je poučený laik a já tím pádem už také,“ pochvaluje si souhru náš hostitel. „Já tady jenom bydlím, ale zabydlení domu je všechno práce Nadii.“ Oto Klempíř si umí vážit bydlení podle vlastních představ. Už proto, že se jako muzikant v minulých letech nacestoval až dost a dnes auto nemůže ani vidět. Nejraději prý jezdí do centra (jedenáct minut) vlakem.
„Samozřejmě že jsem z Moravy přišel do Prahy jako naprosté hovádko. Prvních osm let jsem bydlel po ubytovnách. Úděsný.“
Na terasu vedle domu se vstupuje rovnou z obývacího pokoje, který je zároveň jídelnou i kuchyní. Vlastně je vše jeden velký obytný prostor.
Příjemně velký obytný prostor časem rozšířila zastřešená terasa. „Byl bych na ní celý rok! O sousedech nevíme, když chceme. A lze to. Kupodivu se tu sešli samí příjemní lidé. Parta, která si neleze do zelí, nuceně se v pátek odpoledne nevyhledává, ale když na to přijde, tak si domluví fajn piknik. Chlapečkové a holčičky si nalezou do patra a na počítači honí zombie, dospělí jsou na zahradě nebo vevnitř.“
Tradice a zkušenosti
Paní domu připouští, že ji při zařizování neinspirovaly ani tak různé časopisy, ale hlavně představa, aby byl jejich dům postaven tak, jak se stavělo dřív. „Nejjednodušší řešení. A také to tu bylo nakonec opravdu rychle postavené. Měli jsme velké štěstí na počasí. Začali jsme stavět 18. listopadu, kdy akorát po týdnu mrazů hrubá stavba vymrzla, jak měla (všechno je to klasika – cihla, vápenná omítka podle památkářů). A 13. července jsme se stěhovali.
Praktický ostrůvek odděluje kuchyňskou část od obývací.
Málokdo tomu věří. A to jsem ještě zedníky nechávala zakulacovat rohy, takže tu nejsou ostré hrany. Mladí byli překvapení, ale ti starší se rozpomněli, že se to tak dělávalo. Flekatá omítka nám nevadí.“ Zatím nedořešenou zůstává zahrada, která i po úpravách drží přírodní ráz.
„Jo, zahrádka, ta je u nás větší pokus–omyl. Měli jsme tu zahradnici, která sice měla představivost, ale nevěděla, co ty rostliny vydrží a co ne. Takže jich hodně uschlo. Úprava zahrady nás ještě čeká, i když vlastními silami to asi taky nepůjde.“
I koupelnu zdobí vzdušnost a odkaz na tradici.
Paní Nadia vyrůstala na Vysočině, ale dosud si ještě nezvykla, že u nich přebývá na jabloni – a ráno je budí – bažant a pod terasou ježek.
