Článek
Jako dcera svého otce – architekta a malíře Karla Stránského – je pokračovatelkou zajímavého rodu (děda byl truhlář, teta malířka a sestřenice oděvní výtvarnice). Za rodinnou tradicí nezaostávají ani její dcery – grafička Markéta Hanzalová a designérka Anna Kozová.
Byt architektky Hanzalové je nejen originálně dispozičně řešen, ale také zařízen a vyzdoben jedinečnými solitéry a artefakty přímo z rodinných zdrojů.
Věra Hanzalová
K nejzajímavějšímu, ale snadno přehlédnutelnému nápadu při modernizaci interiéru tu patří úzké okno přivádějící denní světlo přes kuchyň do koupelny. „Je to neprůzvučné dvojsklo. Sendvičové pískované sklo s vakuem. Dnes běžná konstrukce pro velká okna.“ Stejné okno spojuje i předsíň s obývacím pokojem. To zaručuje vstup denního světla do všech prostor bytu.
„Moje zkušenosti s řemeslníky? Ty mám zmáknuté, je to moje práce,“ usmívá se paní architektka. „Dnes je opravdu možné předělat tradiční bytovou dispozici k nepoznání. I většina kusů nábytku v bytě je podle mých návrhů.“
Od recepcí až po výstavy
„Děda založil v Jičíně továrnu na nábytek. Táta se doma vyučil truhlářem a potom to posunul až k architektuře a v důchodu se začal naplno věnovat kreslení a malování obrazů,“ vzpomíná paní architekta, která také první školu dostala v rodině.
Jak šla doba, měnil se obor její činnosti. „Po ukončení vzdělání jsem absolvovala užitečnou praxi jako zaměstnanec dřevozpracujících firem. Tam mi přešly do krve zásady spojené s realizací.“ Potom už byla a je na volné noze a jejími zakázkami jsou interiéry veřejných prostor – restaurace, diskotéky, banky a jejich pobočky nebo kancelářská zastoupení firem.
Zasunovací dveře zakrývají vestavěnou skříň a také rozdělují dvě místnosti.
Komoda i křesílko jsou originály podle návrhu paní architektky.
Přišel čas i samostatné výstavy nábytkových solitérů. Přes úspěšné prodávání exponátů Věra Hanzalová po čase zjistila, že organizování a zařizování takových akcí, včetně logistiky, je pro ni až příliš vyčerpávající.
„Všechno jsem si dělala sama a přitom nejsem žádná manažerka ani dobrý obchodník. Raději vymýšlím nové věci a na tom také skončila má výstavní ambice. Naštěstí nastala doba, že si lidi začali zadávat i soukromé interiéry od architektů. Vymýšlení dispozičního řešení mě vždy baví. Klientovi navrhnu, kde co bude, jaké budou podlahy, dveře, osvětlení, koupelny, kuchyně. A potom samozřejmě nábytek a textil.“
Velkorysá vila pro dva
„Ráda vzpomínám na rekonstrukci pseudorenesančního domu na Vinohradech. Čtyři patra po sto metrech a velká zahrada kolem domu. Dělala jsem tam vlastně vše, včetně zahrady. Navíc jen pro dva lidi, takže se nemusely vyzdívat nějaké nové příčky, aby se získal prostor pro více pokojů.“
Na jednom podlaží vstupní hala se schodištěm a dále ještě kuchyň s jídelnou a obývákem. V patře dvě ložnice, pracovna a dvě koupelny, v podkroví ložnice a koupelna pro hosty. No a pak suterén s bazénem, saunou, místností na kulečník, kuchyňka.
Přestavěním bytového jádra vznikla příjemná koupelna se sprchovým koutem a denním světlem.
„Ještě jsme přistavěli krásnou terasu, takže se vycházelo francouzskými okny rovnou do zahrady s výhledem na nádherné panorama Prahy. Dům koupili cizinci – super zakázka! Měla jsem podobných více. Je pravda, že když se sem vrátím z podobného prostředí, tak mi to tady připadá malé.“
Inspirace mezi mladými
„Teď už dva roky učím na žižkovské střední umělecko-průmyslové škole (otec na ní působil téměř dvacet let). Že bych mohla učit, jsem si nikdy nedovedla představit, ačkoliv jsem na to měla vzdělání. Až se to úplně obrátilo a dnes jsem ráda, že jsem mezi mladými a talentovanými lidmi.
Sklo v rámu za dřezem je okno propouštějící světlo do koupelny.
Úplně nové je uspořádání kuchyně s jídelním stolem pro dva u okna.
Práce architekta sice znamená kontakt s investory, docházení na stavby, ale člověk je vlastně většinu času sám, bez kamarádů či kolegů – pokud pracuje sám na sebe. Dcery už si žijí svým životem a najednou jsem zjistila, že chci být nejradši součástí nějakého velkého kolektivu. Mimochodem na naší škole kdysi studovala i jedna moje dcera, takže to do sebe všechno po letech hezky zapadá.“
Architekt a malíř, mimo jiné i milovník historických aut, Karel Stránský by měl určitě ze svých následovnic radost.
Stěna s obrázky je zadní stěnou vestavěné skříně v ložnici. Původní majitel by se asi divil.