Článek
S českým manželem si pro rodinu vybrali bydlení už před deseti lety. „Chtěli jsme velký byt a velký výhled na Prahu. Nakonec se ukázalo, že takový neseženeme a řešením bude spojení dvou bytů. Naštěstí jsme tuto adresu našli včas, kdy jsme mohli vstoupit do hrubé stavby a chodit si sem sledovat postup prací jako na stavbu vlastního domu,“ vzpomíná paní architektka. Nevymyslela si tu jen dispozici bytu, ale navrhovala i většinu nábytku, který je vyroben na míru.
Velké akvárium v bytě samozřejmě náhodou není. „Vždycky se snažím do interiéru trošku Brazílie přivést. Ať je to barvou, květinami nebo i tou vodou. Na druhou stranu žijeme tady, tak to nelze přehánět a nemyslím si, že co je brazilské, je lepší než české.
Jen si myslím, že to může být zajímavé namíchat a přenést trochu pohody. Je pravda, že třeba podlahové dřevo, které jako rodinná firma dovážíme, je kvalitní a na celý život.
Podlaha v obýváku je ze stromu Muiracatiara - brazilská zebra. I když není považováno za nejtvrdší, je tu už deset let a žádné stopy na něm neudělaly ani děti.“
Zkušenost z brazilského stylu života využila naše hostitelka (mj. přesladký moučník z banánu a s pěnou z maracuji - mučenka jedlá, exotické ovoce - byl skvostný) už při uspořádání a zařízení celého interiéru rodinného bydlení.
„Tam je zvykem hodně separovat intimní část - ložnice, koupelny, toalety - těch bývá v domácnostech více. Spíš menších místností, ale raději kvůli soukromí více, pro děti, pro návštěvy… Pak je ještě zóna pracovní a obývací - společná.“
Spojením bytů a posunutím některých nenosných stěn tu vznikly čtyři ložnice, obývák s jídelnou a oddělenou kuchyní, místnosti jako prádelna, pracovna, lodžie a dva zasklené balkony! Apartmán je rohový, takže má okna v bytovém domě do dvou stran a ještě z druhého balkonu výhled do dvora na třetí straně. Developer a původní architekt by se dnes asi divili.
Uzavřený kruh
„Narodila jsem se v Brazílii českým rodičům. Máma z Československa odešla s mojí babičkou, když jí byly dva roky. Počátkem 70. let přijel do Brazílie tehdy ve světě jedinečný soubor Laterny magiky, se kterým přijel baletní sólista Zdeněk Hampl - můj (biologický) tatínek.
Maminka s babičkou v té době vedly v Brazílii taneční školu, kde se rodiče setkali a zamilovali se do sebe. Brzy se však rozešli. Doma se pak později nemluvilo moc česky, protože můj nevlastní táta česky neuměl. Ale měla jsem babičku, která na mě ráda mluvila česky a já jí portugalsky odpovídala. Takže mám české rodiče."
"Když jsem se po letech, před čtrnácti lety, s babičkou přijela podívat do Česka a pomoci jí s restitucemi, tak jsem tu já poznala svého manžela. (Babička měla známého, který žil v Brazílii a jednou nám řekl, že až přijedeme do Prahy, tak se musíme svézt na lodi jeho známého po Vltavě. Vyjednal nám to s tím, že přijde jeho kamarádka s vnučkou a z jeho kamaráda se později stal můj manžel, i když ten čekal, že na parník kotvící u Čechova mostu přijde s babičkou nějaké dítě.)"
"Zamilovali jsme se a já se vrátila zpátky z Brazílie sem. Všechno se opakuje,“ rozplétá svůj příběh sedmatřicetiletá architektka. „Nechala jsem tam svoji rozdělanou práci. I když byla výborná, nešlo vše skloubit dohromady.“
U nás se paní architektka může prezentovat mimo jiné realizací projektu plovoucí kanceláře (na Vltavě v Praze, ale cenu v soutěži za něj získala v roce 2008 v Sao Paulu), interiéry lodí i kamenných restaurací a firemních prostor.
Světlo na konci projektu
„Stále více mě dnes baví projektovat bytové interiéry. Přitom si zákazník má říci, co má nejraději a někomu něco vnucovat nepovažuji od architektů za fér. Když jsem v Brazílii končila, dodělávali jsme továrnu.
Je pravda, že v Brazílii jsou lidi otevřenější všemu a v mém oboru jsou zvyklí, ti kteří si to mohou dovolit, si zaplatit architekta s vědomím, že za pět let si interiér stejně zase změní, protože Brazilci mají rádi změnu. Tady se setkávám s tím, že si někdo nechá udělat kuchyň a řekne: ať je to perfektní, protože to mám do konce života. Souhlasím s tím, že výsledek má být kvalitní, ale nemusel by být na doživotí.“
Libůstkou architektky Hampl je osvětlení, které v interiéru považuje za důležité. „Hodně tuto složku interiéru studuji. Nejde jen o osvětlení na pracovišti, aby byla vyšší výkonnost, ale i o pohodu doma nebo i na zahradě. To by bylo na samostatný článek.
A právě proto, že jde při zařizování o propojení řady věcí - od osvětlení po třeba vzpomínané akvárium a také barvy - lidi by se neměli zdráhat obrátit se pro radu na architekta. Mnoho lidí si řekne: Nechám si postavit dům, ale už si ho zařídím sám. Samozřejmě to tak lze, ale stejně tak je možné se dopustit chyb.“
Dům v zeleni
Pražský byt poskytuje pohodlí, soukromí i ten vysněný výhled na město. Ale budoucnost pro svoji rodinu vidí Vera Hampl přece jenom v domě obklopeném zelení.
„A ještě s velkou zimní zahradou, protože třeba v zimě plné smogu člověku, který je celý den v práci, posezení mezi květinami chybí. Budeme-li mít vlastní dům, určitě nebude funkcionalistický. I když nic proti tomu stylu nemám. Hlavně bude záležet na tom, kde dům bude stát. Především půjde o přírodu a příjemné místo, ale jak bude vypadat by se teprve ukázalo. Jen vím, že nepůjdu do strohého a šedivého.
Na druhou stranu tam bude hodně oken, abychom se mohli koukat ven. A bude-li tam hodně slunce, budeme mít okenice, jako mívají v Itálii. Také by se mi líbilo mít bazén. Použitelný celý rok, ale ne jako součást domu. To si mohu zajet do krytého bazénu.“
Plánování dřevěných podlah nás už samozřejmě nepřekvapilo.
„Neumím si představit nic jiného. Hodí se kdekoli na světě a se vším ladí. U jiných materiálů se to ne vždy barevně povede,“ dodala s úsměvem odbornice.