Architektka Tereza Šváchová a její útulný byt v pražském činžáku

Kouzlo dvoupokojovému bytu dodávají šikmé stropy, atypická okna a světlo jimi vstupující do prostoru. A také citlivá volba moderního nábytku. I ložnice je celá v bílém.

Obývací pokoj zůstává odlehčený, i když je v něm kuchyňská linka, pohodlná sedací souprava, jídelní stůl pro dva i tzv. kancelářský koutek.

Vše je korunováno policemi na knihy a zarámovanými plakáty zavěšenými na stěnách i jen tak opřenými o zeď. Jak už to tak bývá u vybíravých a na detaily náročných lidí – žárovky pod stropy čekají na ty pravé lustry.

„Letná je čtvrť plná života a je tu pohromadě všechno, jsem ráda pražský chodec. Tento atypický byt se mi moc líbil od začátku. Už jsem papírově Pražačka a už od vysoké školy jsem si myslela na bydlení tady na Letné – kvůli celkové atmosféře, funguje to tady skoro jako na vesnici, potkáváte známé lidi…,“ pochvaluje si rodačka z České Lípy.

Vztah ke sklu a výtvarnu získala už v dětství díky rodičům (tatínek je vystudovaný technolog skla – Ing. Jaroslav Švácha). „Od malička jsem pořád kreslila, tyto geny mám po mamce a chtěla jsem jít na uměleckou školu. Z toho radost neměl táta, protože spolupracoval se skláři, výtvarníky a představoval si pro mne něco jistějšího. Nakonec jsem ráda vystudovala architekturu – vlastně jako kompromis,“ usmívá se Tereza.

Už rok pracuje v atelieru M4 Architekti. „Jsem tam šťastná, i když sem často chodím jen přespávat. A než bych si vařila, tak jím častěji s kamarády v okolních restauracích.“

„Studium Fakulty architektury ČVUT jsem si prodloužila roční stáží v Hamburku. Hodně mě to ovlivnilo a líbilo se mi tam víc, jak v Berlíně, kde jsem měla pocit, že si tam lidé mezi sebou vytvářejí jen dočasné vazby a žádná velká přátelství. Vůbec jsem se s tím městem nesžila a ráda jsem se vrátila do Prahy. Ale prostředí Hamburku – živého přístavu – mi vyhovovalo,“ vzpomíná rok a půl po absolutoriu.

„Teď se vedle své práce v ateliéru soustředím i na projekt Eliášky – rekonstrukci opuštěného objektu staré továrny. Projektu jsem se věnovala i v diplomové práci. Díky tátovi se mi od dětství moc líbila komunita sklářů, za kterými mě na hutě brával – jsou to hodní a šikovní lidé. Takže já sním o muzeu svítidel a skla, a tady mi ze stropu visí žárovky,“ usmívá se mladá architektka.

„Diplomka Skleněný dům (oponenta mi dělal David Vávra) je pro mne něco, na co chci ještě navazovat. A to je právě ten chátrající barák – fabrika Eliáška v Kamenickém Šenově, který mi také ukázal táta už před lety, a já si od té doby uvědomuji, jak si šlapeme po vlastní historii a jaká je to škoda, nechat něco takového spadnout. Už teď se nám podařilo na problém upozornit veřejnost i odborníky. Kulturní památka – v dohledu z náměstí – by měla mít budoucnost. V projektu, dnes už podporovaném spoustou akademiků se počítá i se sklářským komunitním centrem, jeho vlajkovou lodí by mělo být muzeum lustrů a svítidel, chybět by nemělo ani ubytování a kavárna.

Budoucnost záleží samozřejmě hodně i na majiteli objektu. Vlastně poměrně nedávno jsem se dozvěděla, že už v roce 1989 měl podobnou myšlenku Petr Rath, pokračovatel sklářské rodiny, který žije ve Vídni. Hodně mi pomáhá.“

Dekorativní sklo a světlo jsou dominantou bytu. „Mám moc ráda i kus skla, který tu mám. Je kazový a vypadá možná obyčejně, ale jinak je z těch, co tvoří svítidla hamburské filharmonie. Má to být nyní nejkvalitnější koncertní sál na světě a jsou v něm skla, která foukali v huti pana Červeného. Nikoho jiného, kdo by to uměl, němečtí stavaři nenašli. V hlavním sále jich jsou snad tři tisíce, jako hvězdičky. Co v bytě není podle mého, je barva dřevěné podlahy, která tu už byla a já bych chtěla o hodně světlejší. Podlaha bylo to jediné, co tu bylo.“

Tereza má ráda industriální prostory a beton, ale ne v nových bytových prostorech, kde to není autentické.

„Záměrně jenom bílá je i kuchyňská linka, protože dalšími barvami si prostor mají lidi zabydlet už sami a v detailech. Dražší věci, které se často nemění, by podle mne měly být v neutrálních barvách. Ty výrazné rychle omrzí.

Kolikrát vidím v různých interiérech použité šílené barvy. A je pravda, že kolikrát se lidi inspirují v mnohých časopisech upřednostňujících módní trendy. Ale já už stále více cítím odpovědnost za lidi, pro které pracuji, a oni budou žít ve svém prostředí, do kterého já bych nacpala více svého ega, než je zdrávo. Za krátkou kariéru jsem pochopila, že nemohu pracovat pro každého, protože musí jít o vybalancovaný dialog.

A po nocích se jako koníčku věnuji plánům s Eliáškou. Mluvila jsem o tom i s lidmi, kteří v Šenově žijí, a i oni cítí potřebu místa, kde by se lidi mohli scházet.“