Článek
Z domu na pražských Vinohradech, který počátkem devadesátých let koupil, postupně buduje, vedle několika zrenovovaných bytů, tzv. víceúčelové zařízení, včetně vinárny i sídla firmy. Tvrzení „můj dům, můj hrad“ zde nabírá konkrétní podobu.
Na návštěvu jsme přišli v době, kdy tu opět probíhají stavební práce. Došlo už i na proměnu podkroví v bytové prostory, které jsou tak vysoko, že musí být vybudován i výtah. Našeho hostitele prostě budování baví.
Jedna ruka s výtvarníky
„Modernizace mého bytu byla pracná a trvala dlouho, ale nebylo to nic proti výstavbě přístavby před domem, což znamenalo i bagrování svahu s předzahrádkou za zídkou s pobořeným plotem. Někdo by na tom místě udělal hned garáže, ale já si myslím, že žádné auto si vlastní domeček nezaslouží. Tak jsem tu přistavěl vytoužený ateliér. Ale aut v ulici přibývá tolik, že nakonec muselo dojít i na tu garáž,“ konstatuje pan architekt, když nás provádí pestrým prostorem pod velkým světlíkem, „zařízeným“ obrazy, originálními kousky nábytku, vázami a dalšími objekty, na kterých spolupracuje s kolegy výtvarníky - např. Bohumírem Gemrotem, Janem Bartošem nebo Magdalenou Cubrovou.
„Pracovali jsme hlavně na hotelích a rekonstrukcích interiérů čajoven, galerií, vináren… Dnes z toho ale vlastně nic není, životnost komerčních interiérů i jejich provozovatelů je minimální. Skoro jsem tehdy nabyl pocitu marnosti, že nemá cenu se tím zabývat. Vezměte si jenom úžasný interiér bufetu z šedesátých let u, ostatně také bývalého, kina 64 v ulici U Hradeb nedaleko Karlova mostu. Dnes je z toho McDonald´s!
To je selhání státu, stejně jako v případě zničení čtyři sta let staré pivnice U Svatého Tomáše. To by v Londýně možné nebylo. Dokonce jsem dospěl k poznání, že než jen něco vymýšlet, je výhodnější prodávat. A tak jsme se s kolegou stali i distributory materiálu corian, který ostatně v našich projektech také používáme (např. dřezy v kuchyních).“
Stanislav Petrášek je Pražák ze Starého Města. „Vždycky jsem do práce, do ateliéru dojížděl a bralo mi to dvě hodiny denně. Vždy jsem toužil pracovat doma. Tady kolikrát ani nevím, jaké je počasí, protože jenom sejdu patnáct schodů a ani se nepřevlékám. Nemluvě o tom, že na rohu máme hospodu s dobrým plzeňským. To vůbec nemá chybu!
Když jsem shodou okolností v roce devadesát čtyři koupil tento dům, tak jsem si vlastně kromě kanceláře v suterénu nekoupil nic. Byl jsem majitelem baráku, ale po rozvodu jsem neměl pomalu kde spát.
Až jsem postupně nájemníkům nabídl, že když dobrovolně odejdou, tak jim koupím byty. Tenkrát to ještě nebylo tak šíleně drahé. Tím ale zase začalo rekonstruování interiérů bytů z roku 1933. Dřevěné podlahy byly tak zprohýbané, že skříně nestály rovně.“
Pařezový ostrov
Aby té činorodosti neměl pan architekt málo, na víkendy rád jezdívá na chalupu pod Blaníkem, kde se narodil jeho otec.
„U vesničky Pravětice mám i svůj rybník a na něm ostrov, protože každý správný podnikatel má mít svůj ostrov,“ směje se náš hostitel s tím, že v době, kdy se ještě ve stavebnictví dařilo, koupil za vesnicí pozemek s mokřadem a jasným cílem vybudovat rybník.
„Jezdil sem tam jako malý kluk na prázdniny, ale nebylo se kde koupat. Tak jsme tam teď pořezali v bahně stromy a založili rybník - dřevo si vesnice rozebrala na topení, ale co s těmi pařezy? Doprava na skládky by byla dražší než ten pozemek. Kořenové baly jsem nechal bagry natlačit do středu budoucího rybníka a z nouze ctnost - vznikl opravdu ostrov. Mám na něm i srub a kadibudku! Takový jsem budovatel.“
Umění pro potěšení
I když se architekt Petrášek u svých klientů často setkává s požadavkem na HighTech vybavení v minimalistických interiérech (ocelová lanka, zábradlí ze skel), tak se snaží nabídnout i další doplňky.
„Vždy je to samozřejmě věc dohody. Ale opravdu nabízívám do takovéhoto interiéru i něco z jiného kadlubu, jak hezky česky říkáme. Aby se prostor zlidštil, nabídnu nějaký šperk. Starožitné kousky nábytku už ovšem došly... Interiér má reprodukovat svého uživatele a majitele, nejde jen o dokonalé vyladění od architekta, kde pak ruší i odložené sako.
Potřeba mít v bytě umění u investorů, i hodně bohatých, klesá. Jo, koupit Kupku za dvě stě miliónů jako investici, to ano. Ale pořídit si za dvacet tisíc obraz od mladého umělce, a tím ho i podpořit, to ne. A od žijícího - neprověřeného, to už vůbec ne!
Přitom by v domě postaveném za dvanáct miliónů asi nemělo jít o sto tisíc za umělecké předměty. Ale jde. Spíš si lidi ve finále koupí ledničku, která umí i tancovat, a to mě mrzí. Už kvůli těm výtvarníkům, kteří nemají do čeho píchnout.“