Článek
„Nejdříve jsme tady obývali garsonku v přízemí a dostoupali jsme až nahoru. Stoupat je vždycky pozitivnější,“ usmívá se třiatřicetiletý architekt pocházející ze Strakonic. „V tomto domě vyrůstala moje žena a já jsem tu po studiích zakotvil. Seznámili jsme se na fakultě architektury.“
Modernizace příjemného bytu je tedy dílem obou. „Odráží se tu náš společný jazyk, názor na bydlení, v podstatných věcech jsme se nakonec shodli. Kuchyň si žena řešila sama. I proto, že se interiérům věnovala, než šla na mateřskou.“
Architekt Dušan Řezáč
V době, kdy v patře probíhaly stavební práce, měl Dušan Řezáč ještě kancelář dole v přízemí, a nebyl tak problém vyběhnout na kontrolu. „Mělo to svoji výhodu a pořád bylo co řešit. Opravdu to nebylo tak jako na některých stavbách, kam architekt přijede na kontrolní den jednou za týden. Na druhou stranu mne to dost rozptylovalo od práce. Ale pravda je, že vzniklé problémy se vyřešily rychle.“
Ambice a realita
„Určitě nyní nemáme ambice stěhovat se někam jinam. Nejsem z těch architektů, kteří mají vysněnou metu postavit si pro sebe nějaký okázalý dům. To ne. Už proto, že při pracovním nasazení člověk takový dům nemůže ani užít. Spíš se řadím k těm, a nestydím se za to, kteří mají na zařízení vlastního bydlení málo času. Však tady i po třech letech ještě chybí několik nábytkových prvků,“ připouští náš hostitel.
Ani v obývacím pokoji není nábytku více než třeba.
Většinu času věnuje práci ve svém ateliéru ModulorA, který založil v roce 2006. Zabývá se interiéry, veřejným prostorem, urbanismem, zahradní a krajinářskou tvorbou s důrazem na detail, architektonickou kvalitu díla a energicky šetrný provoz.
Architekt Řezáč se zaměřuje nejen na projekty a studie individuálních rodinných domů, ale i bytových, občanských i průmyslových staveb. Jeho specializací je navíc specifická typologie sociálních staveb, tzv. nízkoprahových center pro děti a mládež.
„Až na pár výjimek jsou čím dál tím více mými klienty mladí investoři, mladé páry. Vlastně moje generace nebo mladší. Už mají děti a touží po tom, postavit si třeba v okolí Prahy dům. Není to taková skupina lidí, kteří zbohatli, ani nevědí jak, ale většinou jsou to investoři s hypotékou a počítající každou korunu.
Jídelnímu stolu, jako středobodu interiéru, byl věnován velký prostor. Kuchyňská linka je jednoduše nápaditá a praktická.
Dům pro ně představuje zásadní životní investici, kterou budou splácet řadu let, a již od samého počátku řeší projekt pečlivě do sebemenších detailů. Bohužel někdy podlehnou nepravdivé reklamě uvádějící, že je možné pořídit dům za milión. Je to většinou zavádějící, bez základové desky, inženýrských sítí a podobně.“
Vybočující řadovka
„Dispozičně tu byly pro rekonstrukci jasné mantinely: společné sousední stěny, fasády pouze do ulice i zahrady a z hlediska nosné konstrukce středem probíhá stěna, která prostor dělí na dvě části. Takže šlo zvětšit koupelnové jádro na úkor chodby, jednu příčku ubourat nebo zazdít a posunout dveře.
Pracovní stůl nemusí být vždy složitý kus nábytku.
Stačí použít pár jednoduchých principů a prostor získá přidanou hodnotu. Třeba zrcadlo na celou šířku nevelké koupelny ji opticky krásně zvětší a provzdušní,“ vyjmenovává pan architekt okolnosti proměny světlého bytu s minimalistickým zařízením. Ale už není patrné, že zde bylo rozvedeno na 400 m nových kabelů a instalováno mnoho zásuvek a připojení k internetu.
Masivní dřevěná podlaha, tzv. kantovka, prostupuje celým bytem a vstupuje i do ložnice.
„I když tu jsou relativně malé místnosti, neodpustil jsem si splnit naše přání o velkém jídelním stolu. Jsem v podstatě městský člověk, ale v podvědomí určitě mám, jako symbol rodiny, velký a masivní dubový stůl. Kontrast masivního solitéru s okolním, řekněme, minimalistickým zařízením se mi líbí a rád ho používám i v jiných interiérech.“
Osvěta a poctivé řemeslo
Dušan Řezáč publikuje články o mladých architektech a začínajících ateliérech, donedávna učil na Fakultě architektury ČVUT. Po čtyřech letech dospěl k tomu, že už si nemůže dál dovolit „sponzorovat“ české vysoké školství a že se musí soustředit na vlastní práci. Přesto tvrdí:
„Myslím, že architekt by se měl věnovat i osvětě a měl by společnosti dát něco navíc. Když se podíváte do historie, architektů bylo z dnešního pohledu málo, ale zato to byli enormně vzdělaní lidé a ve společnosti respektované persony. Dnes fakulty chrlí každým rokem řadu absolventů, kteří až příliš spoléhají na počítače (chybí práce s trojrozměrnými modely a řemeslnost) a místo šesti a půl roku studují pouhých pět. Je to jako na jiných vysokých školách u nás, kde jde hlavně o kvantitu.“
Dům ve svahu z ateliéru arch. Řezáče získal zvláštní ocenění v anketě TOP DŮM 2012. Má čtvercový půdorys 11x11 m, skládá se ze dvou výškově rozdílných hmot, přízemní a patrové části.
Během studia ještě stihl roční stáž na prestižní univerzitě RWTH v Německu, což je pro architekta zásadní. „Navíc u holandských a belgických hranic - v Aachenu. Bylo to tam opravdu hodně kosmopolitní, otevřené a člověk tam žádné hranice nevnímal. Inspirativní po všech stránkách! Rád na ten rok vzpomínám.
Bohužel nyní nežijeme v době, kdy by byl čas na hrdinství. Stavebnictví bylo před deseti lety ohromně nabubřelé, spousta developerů zbohatla a vypadalo to, že jde o nekonečný trh. Dnes i ty největší firmy ale nepohrdnou zakázkou v řádech miliónů. Svým způsobem je to dobře, protože si ještě nedávno hodně firem mohlo dovolit odvádět podprůměrnou kvalitu práce a řemeslo obecně degradovalo.
Vizualizace projektu arch. Řezáče představuje elementární formu domu členěnou dvěma vloženými venkovními prostory, které fungují jako kryté terasy.
Co mě vnitřně znepokojuje, je nezdravý poměr mezi cenou pozemku a domem samotným. Koupit pozemek v okolí hlavního města za tři čtyři milióny a za podobnou sumu postavit dům, to není zrovna zdravý poměr. Přitom kvalitní pozemek s kontextem je při návrhu domu zásadní věc. Klientům doporučuji, aby pozemek vybírali již s architektem. Opravdu se to vyplatí.“
