Interiér je jako naše mysl. Je dobré ho vyčistit, odlehčit a prosvětlit, říká architekt Marco Maio

Studoval jsem v cizině v rámci programu Erasmus a bylo to skvělé. Vyzkoušel jsem si jiný svět a lidi kolem mě. Když jsem se vrátil zpět do Portugalska, pochopil jsem, že tam nemůžu zůstat.

Po určitou dobu jsem pracoval v Komoře architektů v krásném městě Porto, ale přišla krize. Moje česká přítelkyně a dnes již manželka Nikol se vracela z Portugalska domů a já se rozhodl odejít za ní do Prahy.

Získal jsem díky ní a společnému známému kontakt na uznávaného architekta Jana Sapáka. Ten miloval portugalskou architekturu, měl ke mně důvěru a doporučil mě dále svým profesním kolegům.

Určitě. Přišel jsem do Prahy před 17 lety a cítil, že město má velkou perspektivu, že se bude hodně stavět a projektovat. A nemýlil jsem se. Brzy budete mít moderní Vltavskou filharmonii, proběhne zajímavá rekonstrukce hlavního nádraží, tvoří se nová infrastruktura, stavějí městské části, lidi zajímá urbanismus.

Architekti zde mají hodně práce, jsou aktivní, mají mysl otevřenou. A jste zajímavá lokalita. Pro mě jsou Čechy skutečným centrem Evropy, i když je to malá země, tak je ve středu ekonomického dění.

Nejvíce mi v Čechách chybí moře, ale tím, že má Praha řeku, stejně jako velká portugalská města, cítím se tu dobře. Praha má i krásné historické centrum a jako město dobré proporce. Všechny budovy v historické části jsou jen čtyř- nebo pětipatrové a takové měřítko města vnímáme pozitivně, protože k němu člověk dobře přilne.

S tím jsem měl v začátcích velký problém. Když žijete v Portugalsku, Itálii nebo Španělsku, tak nad tím nepřemýšlíte. Slunce a světlo je tam jedním z darů na denním pořádku.

Rozdíl mezi Lisabonem a Prahou je veliký, více než 1000 hodin slunce za rok. A to je opravdu znát. Byl to pro mě šok, protože v Portugalsku se architekti učí pracovat podle slunce a světla. Vše funguje na principu a s otázkou: jak světlo ovlivňuje konkrétní materiál?

Teprve na světle se propisují jeho vlastnosti. Když máte kámen, ale nevidíte jeho živou kresbu, nepoznáte, že je krásný. Za mě je nejdůležitější věc pracovat v sounáležitosti světla a materiálu.

Víte, jak začínám tvořit? Snažím se pochopit, jak v daném místě funguje světlo. To je můj základní „materiál“, se kterým nejvíce pracuji. Když to zjistím, pak mohu připojit další přírodní materiály, nejlépe dřevo a kámen. Na ně totiž naše tělo reaguje vždy pozitivně.

Ano, významně. Architektura jižních měst Evropy není díky slunci statická, ale proměňuje se. Dům vypadá jinak v devět hodin ráno a jinak večer. I čistě bílá fasáda se nádherně mění. Domy mají velké kontrasty mezi světlem a stínem. Už nic jiného přidávat nemusíme. Architektonická hra je jednoduše mezi formou objektu a světlem.

V Čechách je to trochu jinak, když nemáme tolik přirozeného světla. Například exteriér staveb vyžaduje větší barevnost, kombinaci materiálů. Vytvoří se tím vizuální hloubka.

Příroda nabízí ty nejlepší proporce, tvary, je to ten nejlepší základ. Z něho je moudré vycházet a nemůže tomu být jinak.

Třeba Fibbonacciho spirála (posloupnost čísel, která tvoří spirálu, zlatý řez, pozn. red.). V myšlenkách jsem s ní pracoval sedm let, hledal nejlepší perspektivy. Použil jsem ji až nedávno v podobě kamenné zdi na svažitém terénu s vinohradem, kde má majitel postavenou vinici. Myšlenka spirály se zde ve finále proměnila dokonce v 4D, kdy samotnou spirálou procházíte a máte pocit, že se všechny proporce neustále mění.

Cesta, točitá spirála, se přirozeně line pozemkem, chrání majitele před hlukem z ulice a nabízí krásné výhledy. Můžete zůstat tady a teď, být v klidu, otočit se „k světu zády“ a vychutnat si víno. Nechybí ani dveře, když si přejete vstoupit do rušného města.

Souhlasím. Mám hodně klientů, kteří mi říkají: „Marco, potřebujeme předělat byt. Udělat nový obývací pokoj, kuchyň, všechno staré vyhodit.“

Já se rozhlédnu a odpovím: „Možná stačí prostor uklidit, vyčistit, zjednodušit a začne zase ,dýchat‘. Když nás trápí mnoho myšlenek, také nám není dobře. Když je pustíme, bude nám lépe.“

Ano, jedna malá rada je, že když jste již unavení ze svého interiéru, zkuste třeba vyměnit některý nábytek nebo pustit do interiéru světlo. Možná nebude vše perfektní, ale změna to bude veliká. Dostanete z prostoru jiný vnitřní pocit a na to okamžitě zareaguje i vaše tělo.

Přesně. Každý z nás máme tuto možnost. Když byla moje dcerka malá, zhruba pětiletá, hráli jsme každou sobotu takovou hru. Jmenovala se: co chceš změnit ve svém pokojíčku? A ona vymýšlela, jak přemístit nábytek, zda natočit skříňku jinak, kam postavit stůl. A představte si, každou sobotu přišla s jiným nápadem. Děti jsou kreativní, a to je důležité i pro nás dospělé.

Výstavba školy pro komunitu Svatého Augustína. A víte proč? Není pro jednoho člověka, ale pro mnoho rodin a dětí. Architektura je užitečná v momentě, kdy nám prostor umožní osobní růst a je pro něj základem.

Krásný byl moment otevření nové vzdělávací budovy. V jedné ruce jsem držel klíč, ve druhé za ruku malou dcerku, která do té školy měla začít chodit. Tehdy jsem pocítil, že sem patřím. Byl to moment, kdy jsem si řekl, že dělám správnou věc, nemohlo to být jinak.

Baví mě realizovat projekty, ale také architekturu předávat dál a vyučovat ji. Praxe a vzdělávání by vždy mělo jít ruku v ruce. Připravujeme krásné projekty a já se každý týden těším se na své studenty na Stavební fakultě ČVUT.

Jsme v kontaktu s univerzitami v Brazílii a prezentujeme pro tamní studenty českou moderní architekturu. V tomto roce představíme jako novinku i český design a sklo. Máme v plánu výstavu v brazilském hlavním městě São Paulu. Takové aktivity mi dělají opravdu velkou radost.