Článek
Filmař F. A. Brabec si totiž potrpí na kraj kolem hradu Okoř, kde má poslední roky i stálé bydlení na zvelebené usedlosti. Ale opuštěný domek, dříve připomínající jedovou chýši, jej u historického náměstí ve Velvarech natolik okouzlil, že se ho rozhodl, jak říká, po desetiminutovém rozmýšlení také zachránit. A podařilo se!
Za stavením je uzavřený dvorek s výhledem do zeleně, a tak si zde manželé Brabcovi (paní Jaroslava Brabcová–Pecharová je divadelní a filmová kostýmní výtvarnice) ve shodě a ke svému obrazu zařídili další místo k odpočinku i práci. Barokní mlýn i s kolem, který vlastnili ještě předtím, po sedmi letech budování už prodali.
„Zjistil jsem, že z Barrandova, kde pracuji jako filmař, jsem na severní straně Prahy za chvíli. A ještě je tu i hezky,“ dokresluje svůj vztah k malebným končinám múzicky talentovaný režisér.
Scenáristka Daniela Sodomová má v přístavu hausbót. Tam bývá sama, ale i s rodinou
Zúročené zázemí
„Teď má vyzkoušená stavební partička dokončuje přístavbu v rohu pozemku na původních základech, kde bude něco jako tvůrčí dílna a vejminek s příslušenstvím v jednom,“ pochvaluje si F. A. Brabec s tím, že i na této stavbičce si dal záležet, aby měla nápad a vše bylo dotažené k dokonalosti. Navazující vznikající pergola má zadní stěnu vytvořenou ze starých dělených oken (umožňují průhled do zeleně a zákoutí u zídky uzavírající parcelu zútulňují) a průčelí přístavby odkazuje na prvorepublikové fabriky.
„Už teď se nám místo osvědčuje a proběhla tady řada porad – i s Filipem Rožkem, autorem předlohy ke Gumpovi. Máme tu i své soukromí a přitom budeme zvát i nadále kolegy do domáckého prostředí.“ F. A. Brabec přiznává, že nelpí na jednom místě, ale ve Velvarech si budoucnost dovede – i k radosti rodiny – představit. Nedělalo mu před lety problém opustit ani velký mezonetový půdní byt v Krymské ulici v Praze.
„Byli jsme tam sice v podnájmu, ale vestavbu jsme si tam také zařídili podle našich představ. Architekt věděl, jak mám rád vodu a koupání, tak mi nabízel, že pod střechu naprojektuje i bazén. Šlo by to, ale bylo by to opravdu drahé,“ usmívá se stavební nadšenec a hrdě nám ukazuje na dvorku čtvercovou kašnu, kterou nechal zbudovat ze starých kamenů, a už se těší, jak se v ní bude od brzkého léta smáčet. „Jsem velký vodomil,“ potvrzuje pan režisér a spiklenecky přiznává:
„Mám rád čestně vydělané peníze – asi nějaká zděděná povaha po židovských předcích – a zároveň je nenávidím. Nejsem milovník spotřebních věcí. Na předmětech nelpím, ale rád vracím věcem hodnotu. Jezdím ve starém jeepu a žádné drahé auto nepotřebuji. Ale když prodáte dům, tak vám vydělá peníze i na luxusní auto. Já ovšem zisk z prodeje zvelebeného stavení v první řadě rozdělím mezi děti. Ale stejně vám ještě zbyde. A co s tím? Dovolené za statisíce nemusím, nejraději jsem doma ve svých kašnách – bazénech. Tak stavím.“
Ze starého nové originály
„Při zařizování používám věci z výprodejů a bazarů. I v tom si se ženou rozumíme a máme to rozdělené. Ona je ten typ, že je schopná zazvonit na dveře, když u někoho vidí vyřazené trámy, okna… Já zase každý den trávím čas brouzdáním na internetu a po různých bazoších. Tak jsem koupil kuchyňskou linku i s myčkou, co tady máme. Jen jsme ji opatřili kamennou deskou. To udělali také moji šikovní řemeslnicí, se kterými spolupracuji už léta. Položili i parketovou podlahu, kterou jsem si vymyslel, navrhl a sestavil jim vzorový kus. Z parket, které jsem zadarmo získal po povodních v karlínském domě a dovezl jich hromadu na svém oblíbeném a také pečlivě zrenovovaném pick-upu,“ vyjmenovává náš hostitel.
Čestná místa v interiéru našly i lampičky nabízené ke koupi podnikatelem, který koupil dvě patra renovovaného hotelu Internacional a rozprodával původní vybavení… Kdo hledá, najde! „Když mě něco zaujme, nemohu to nekoupit. A nejlepší je, když je to zadarmo!“ usmívá se filmař, který i doma pracuje se světlem a prostorem.
Světlo pro sluneční hodiny
O nekonečné hravosti a nadšení z osobitých věcí nejlépe vypovídá, že si na štít domku sám F. A. Brabec namaloval sluneční hodiny, přestože část dne na ně dopadá stín z rohu sousedního domu. A proč ne? Vždyť slunce každý den stejně nesvítí, tak proč by se hodiny občas „nezastavily“. Ono to vůbec vypadá, že tvůrčí čas filmového umělce ubíhá tak nějak jinak. V domku na kraji historického náměstí přestavěném podle jeho představ je to vidět v každém jeho koutě.
Martin Maxa - muž maximalista
