Článek
Označení je obdobné jako u elektrospotřebičů, jen s větší škálou – nejúspornější budovy jsou označeny písmenem A, ty nejméně úsporné písmenem G.
I když kritici EU mohou namítat, že se opět jedná o jeden z unijních výmyslů (až nesmyslů), faktem je, že výstavba a následný provoz budov spotřebovává plných 40% veškeré vyrobené energie. Navíc statistiky tvrdí, že budovy produkují 50% veškerých emisí CO2. Přičteme-li k tomu fakt, že spotřeba fosilních paliv (především uhlí) pro výrobu energie dnes představuje pětinásobek spotřeby v roce 1950, jeví se rozhodnutí omezit energetickou náročnost budov jako logický krok.
Kategorie spotřeby
Podle Jana Štefce z mezinárodní poradenské společnosti King Sturge můžeme budovy rozdělit z hlediska spotřeby energií do čtyř základních kategorií. V roli nenasytného bumbrlíčka jsou budovy staré zástavby (jejich typickou ukázkou je například panelový dům), které ke svému vytápění spotřebují zhruba 200kWh na m2 za rok. V současnosti stavěné domy jsou úspornější a spokojí se s 120kWh m2/rok.
Na opačném konci spektra se nacházejí nízkoenergetické budovy se spotřebou do 50kWh m2/rok a dietní ideál tvoří tzv. pasivní domy se spotřebou kolem 20kWh na m2 za rok. „Dlužno podotknout, že se jedná převážně o budovy individuálního bydlení, to znamená, rodinné domy. U kancelářských budov je tohoto standardu velmi obtížné až nemožné dosáhnout,“ zdůrazňuje Štefec.
Slunce nejen léčí
Co všechno ovlivňuje energetickou náročnost budovy? Použité materiály jsou bezesporu podstatným předpokladem dosažení energetických úspor, ale tím zásadním je prvotní koncepce budovy, která závisí na lokalitě a jejích možnostech. To znamená orientace budovy vzhledem ke světovým stranám.
Obytné místnosti by měly být situovány na slunečné strany, na jih či jihovýchod, kde můžeme zejména v zimních měsících využít výhodu oslunění. V létě je naopak třeba zabránit přílišnému přehřívání budovy, v čemž nám pomohou žaluzie a reflexní povrchy skel, které odrážejí sluneční světlo a tepelnou energii.
„Základem pro výpočet energetické bilance je obvodový plášť budovy postavený obvykle z vrstveného betonu, cihel nebo z přesných tvárnic. Na něj se pak aplikují další tepelně-izolační vrstvy, které zvyšují tepelný odpor konstrukce,“ vysvětluje Jan Štefec.
Důležitým stavebním prvkem ovlivňujícím energetickou náročnost jsou okna, která se vyrábějí ze dřeva, plastu nebo hliníku, případně v kombinaci plastu a hliníku. „V současnosti se používají většinou pětikomorové profily, které zajišťují jak dostatečnou odolnost proti průniku vody, tak i těsnost a tepelnou izolaci. K zasklení se používá izolační dvojsklo s vakuovou mezivrstvou,“ dodává Štefec.
Zdravý selský rozum
Za jakousi třešničku na dortu energetických úspor lze vedle zachycení solární energie považovat využití srážkové vody jako užitkové například ke splachování toalet. Samozřejmě po předchozí filtraci, což předpokládá instalaci odpovídajících technických systémů. Například v nové budově ČSOB v Radlicích využívají srážkovou vodu pro zavlažování rozsáhlé zahradní zeleně.
Přestože využití srážkových vod je u nás v pouhých začátcích, nejedná se o žádný převratný objev, jak by mohli potvrdit naši zahrádkáři, kteří to dělají už odedávna. Ono však celou řadu kroků k úspoře energií lze označit za návrat ke zdravému selskému rozumu.
Za posledních padesát let se výrazně změnily požadavky na tepelnou pohodu, a to, co dnes vnímáme jako tepelný komfort, je nesrovnatelné s požadavky našich předků, kteří se doma více oblékali a za tepelný komfort v bytě považovali teplotu kolem 18°C. Dnešní požadavky na tepelný komfort se pohybují kolem 22°C. S tím jsou spojeny náklady na vytápění a v létě zase chlazení, které je doménou především kancelářských budov; v bytových domech zatím není klimatizace běžná.
Chybí motivace i osvěta
Jak už bylo řečeno, povinné vybavení průkazy energetické náročnosti se vztahuje na nové a rekonstruované budovy o rozloze nad 1000 m2. Jenže dvě třetiny spotřeby energie jdou na vrub domácností, kterých se vyhláška týká jen potud, pokud budou stavět nový dům. Na rekonstrukce se už nevztahuje. Jak motivovat tuto „mlčící většinu“?
„Daňové úlevy nebo programy výstavby energeticky šetrnějších budov by určitě byly vítané a změnily by trh velmi významně. Na tuto oblast však není brán dostatečný zřetel, vláda se na problém nesoustředí, a tyto úspory neprosazuje,“ upozorňuje Štefec.
Další překážkou je přístup stavebníků, kteří stále dávají přednost investičním úsporám nad provozními, což souvisí se způsobem vnímání či spíše nevnímání nutnosti šetřit energie, tedy chybějící osvěta. Lidé nevědí, jaká úspora by jim mohla vzniknout, za kolik let se investice do zateplení zhodnotí a kdy se jim vložené prostředky začnou vracet.
Bourat netřeba
Potenciál energetických úspor spočívá podle Štefce především v obnově existující zástavby. Jenže za situace, kdy celkový roční přírůstek nové výstavby tvoří v závislosti na použité metodice zhruba jedno či dvě procenta objemu stávajících budov, by to trvalo minimálně padesát let. Řešením jsou proto rekonstrukce.
„V minulosti postavené budovy zbourat nelze a ani to není třeba. V současnosti už existují technická řešení, která jsou schopna je dostat na úroveň minimálně současných standardů, tj. spotřeby 120kWh m2 za rok, takže určitě nebourat, ale rekonstruovat a zateplovat. Tím lze dosáhnout efektivně a relativně rychle slušných výsledků,“ uzavírá Jan Štefec.
