Do hlíny otiskuji svoje pocity, říká výtvarnice Karolína Kučerová

Zaměření na výkon a cíl vyměnila za klidnou „cestu“, kterou si začala užívat. V tvorbě se to projevilo okouzlením a objevováním jedinečných vlastností, které hlína nabízí: měkkost a tvarovatelnost. A začaly vznikat vznešené vázy, které vypadají jako sochy.

„Netlačit na sebe. Být jako voda, nechat vše plynout. Měkce a přirozeně. Od chvíle, kdy jsem změnila přístup k sobě, k druhým a k tvorbě, se mi v životě dějí neskutečné věci,“ říká Karolína Kučerová.

Pracovala jsem v korporátu a byla jsem ve firmě trochu nešťastná. Toužila jsem po kreativitě, a začala proto chodit na keramické večerní kurzy. A hlína se stala mojí láskou na první pohled. Cítila jsem, že chci jít tímto směrem. Přihlásila jsem se odvážně na pražskou UMPRUM do ateliéru keramiky a porcelánu. A ono to vyšlo.

Začal ale covid, vysoká škola fungovala distančně. Z touhy tvořit jsem s pár známými otevřela vlastní studio a vyráběla na hrnčířském kruhu tradiční technikou užitnou keramiku. Mísy, talíře a hrnečky.

Myslela jsem, že užitná keramická tvorba je moje jediná cesta. Neměla jsem dost vnitřní odvahy na uměleckou formu. Pak jsem odjela na studijní pobyt do Japonska. A byl to velký zlom. Osobní i tvůrčí.

V Japonsku jsem začala meditovat, „otevřela se“ a začala důvěřovat sobě, světu. Dříve jsem musela přesně vědět, jak se dostanu k cíli. Když jsem to nevěděla, začala jsem se stresovat.

Teď vedu takovou volně plynoucí filozofii mezi tvorbou a sebou. Nebojím se vystoupit z komfortní zóny. Modeluji keramické vázy a vnímám je jako zlatý střed mezi užitnou a uměleckou formou.

Jedním slovem skvělé. Jedla jsem výborné jídlo, jezdila na kole a byla sama se sebou. Necítila jsem staré vzorce a předsudky. Žádný tlak, který si člověk tvoří sám. Našla jsem krásu v nedokonalosti.

Japonci jsou striktní, nepřekračují hranice. Myslela jsem, že mě jejich kultura naprosto ovlivní. Ale nebylo tomu tak. Našla jsem si svůj vlastní styl, jen v japonské atmosféře.

To je moje technika, říkám jí obláčková. Přestávala jsem být tehdy perfekcionistka a přistupovala „měkce“ k sobě, ke světu a hliněnému materiálu. Na pevný hliněný základ jsem postupně lepila jednotlivé kousky. Jeden po druhém. Hlínu tvarovala pomocí molitanu, aby měla hebký, sametový povrch. A pak pečlivě schovávala každý záhyb za ten předchozí. Aby měl povrch hebký, sametový vzhled, je posledním krokem nastříkání engoby (barvy), která tento sametový efekt vytváří.

Popravdě byla jsem šťastná, když váza držela pohromadě. A radovala jsem se až po otevření pece.

Váza je hádanka, je těžko popsatelná a každému připomíná něco jiného. Je vysoká, připadá vám, že roste sama od sebe nahoru.

První vázu jsem si nechala poslat lodí do Čech. Měla fialový barevný nádech, mechově jemnou strukturu a vznikala dva měsíce. Druhá byla s šedým akcentem a vytvořila jsem ji v Čechách, hned po návratu.

Ano, takzvaná hlína „na nízko“ je křehčí a více pórovitá. Odlišná je hlína „na vysoko“. To je kamenina, která je silnější a slinutější. Pálí se na vysokou teplotu, je vhodná na nádobí, které se používá na pokrmy. Také je odolnější.

Snažila jsem se změnit pohled na tvrdý keramický materiál. Nová kolekce ukazuje hlubší zkoumání empatie a zranitelnosti.

Víte, můj vztah k tvorbě je silně ovlivněn emocemi a práci s hlínou jsem pojmenovala „materiálovou empatií“. Do hlíny obtiskuji svoje pocity a hlubší vnímání světa.

Miluji teď pastelové odstíny, lehce zaprášené. Šedavá, zelenkavá, růžově pudrová jsou nádherné barvy. Krásně se hodí k měkkosti hlíny.

Ani já už nenosím jen černou barvu. Jsou přece i jiné. Ve světlém oblečení se cítím daleko lehčeji. Lépe v nich vyjadřuji sama sebe.

V Bezalel Academy of Art and Design v Jeruzalémě, kde jsem byla na stáži, se sklo a keramika spojují do jednoho ateliéru. Naučila jsem se tam foukání skla, tavení a práci za studena. Miluji sklo, je to taková studená, ledová sestra keramiky.