Designérka Lucie Koldová: Být jiná se vyplatí

Píli a disciplinovanost v sobě trénovala už od dětství. To, že se v osmnácti stala juniorskou mistryní České republiky v trojskoku, se však stalo tečkou za její atletickou kariérou.

„V tomhle věku se už pozná, zda máte na to být mistryní světa, nebo ne. Mě hlavně už unavovala pravidelnost a jednotvárnost tréninku,“ vysvětluje štíhlá černovláska a dodává, že se nevěnovala jen atletice, ale taky jazykům. Dokonce je chtěla později studovat. Malba i kresba ji také doprovázely celé její dospívání.

Postupně došla i k prostorovému vyjádření a tehdy se už začínalo rýsovat, kudy se budou její kroky nadále ubírat.

„Fascinovala mě sošnost věcí, silně jsem vnímala proporce,“ zamýšlí se. Rozhodnutí podat si po gymnáziu přihlášku na UMPRUM přišlo intuitivně.

„Věci, které dělám, dělám naplno a žiju jimi, takže brzy bylo jasné, kudy chci jít,“ vysvětluje.

Sport pro ni sice zůstal důležitou součástí života, ale na škole již plně propadla designu. Jako ve všem, čemu se věnovala, i v něm se chtěla prosadit a mít ze své práce dobrý pocit. Zapojila se do mnohých profesních a studentských aktivit a odezva přišla nečekaně rychle.

Vystavovala na mezinárodní přehlídce designu Designblok, pořádané každoročně v Praze, či na veletrhu v Miláně. Začala spolupracovat se značkami Alo Jewelry, Belda Factory a firmou Process, pro niž navrhovala dětský nábytek. „Snad každé dítě si přeje mít své království, kam se může schovat,“ prozrazuje, co ji inspirovalo v návrhu dětského pokoje připomínajícího bunkr.

Po vídeňské výstavě Passionswege, kde prezentovala konceptuální projekt a její práce rovněž nezůstaly bez povšimnutí, bylo rozhodnuto. „Prostředí ve Vídni bylo fantastické, všechno výborně klapalo a spolupráce byla profesionální a dynamická. Moc ráda na to vzpomínám.“ Stoprocentně už věděla, že chce jít po studiích pracovat do zahraničí.

Dalším mezníkem byla pražská přednáška špičkového izraelského designéra Arika Levyho, působícího v Paříži. „Byl to pro mě velmi zajímavý impulz, v té době jsem už však měla domluvenou práci v jednom designérském studiu v Londýně.“

K jejímu překvapení jí po týdnu přišla e-mailem seriózní nabídka práce právě od Arika Levyho do Paříže. Londýn tehdy vzdala, i když ne tak zcela. Ačkoli měla za sebou řadu úspěšných výstav a realizací, přihlásila se tam ke studiu designu Master programu na prestižní RCA (Royal College of Art). Byla přijata, přesto v Londýně nakonec nestudovala.

„Už u přijímacího řízení se mě nedůvěřivě ptali: Vždyť vy už designérka jste. Co byste se tu ráda naučila? Nechápala jsem. Až potom jsem si uvědomila, že už vystavuju v různých zemích světa, pracuji pro zajímavé klienty v zahraničí a začínám mít dobré portfolio. Nechtěla jsem sejít ze započaté cesty jen pro něco lákavějšího. Řekla jsem si, že to tak asi bude, když to říkají. Vždyť já už designérka opravdu jsem… No, někdy vám to musí říct někdo zvenku, abyste tomu sama uvěřila!“ směje se.

Počátky v Paříži však byly krušné. „Neuměla jsem ani slovo francouzsky a nevěděla jsem ani, kde leží byt, který jsem si sehnala,“ ohlíží se. „Vystavovala jsem předtím ve čtyřech zemích, byla jsem stále na cestách a užívala si poslední chvíle před odletem, nebyl prostor pro přílišné přípravy nebo obavy. Navíc jsem to nebrala jako nějaký tlak, jela jsem tam s klidem, že se to nějak zvládnout musí. Paříž není daleko, když se pro to město nenadchnu, tak se po stáži vrátím, myslela jsem si.“

Zabydlet se ve Francii však nelze ze dne den. „Francouzi jsou jiní, jen tak si někoho k tělu nepustí. Jsou rezervovaní a často nedůvěřiví k cizincům,“ dělí se o svou zkušenost. Musela si na všechno přijít sama a nechat za sebe hovořit svou práci. Do bytu nedaleko studia se nevracela před osmou večer.

„A to bylo naopak na tom francouzském způsobu práce příjemné. Jsou jiné špičkové designerské firmy, třeba v Londýně, kde se nekončí před půlnocí.“

Postupem času přicházela na to, že být jiná než odtažití Francouzi je její plus. „To mi začalo venku docházet. My Češi se pořád chceme někomu vyrovnat, být světoví, obdivujeme zahraničí a naše silné osobnosti často oceníme, až když se prosadí venku, což je smutné.“

„Čím déle žiju ve Francii a cestuji, tím více vnímám svou odlišnost a jsem na ni hrdá. Nebojím se jít si za tím, čemu věřím, jsem otevřená. Francouzi nejsou tak přímí jako my. Jsou mnohem formálnější. My Češi máme srdce na pravém místě. Mnohem rychleji se otevřeme a nepotrpíme si tolik na povrchní oficiality.“

Studiem Arika Levyho proletěla jako kometa. Po roce a půl ho opustila a začala pracovat s Arikovým blízkým přítelem, designérem Danem Yeffetem. „Zůstali jsme přátelé,“ tvrdí o svém bývalém šéfovi, „i když pro mě má slovo přítel hlubší význam. Arik je skutečný profesionál a netráví čas vysedáváním po kavárnách. Vím ale, že se mu mohu kdykoli ozvat, vždyť jsme spolu velmi dobře vycházeli.“

S Danem Yeffetem sice už v tuto chvíli nespolupracuje, práci s ním však považuje pro sebe za přínos. Ocenění Czech Grand Design za rok 2012 získali za společné návrhy svítidel či laviček. „Zjistila jsem ale, že některá rozhodnutí musím dělat sama,“ říká Lucie, která nyní jako kreativní ředitelka spolupracuje úzce s firmou BROKIS.

„Svítidla jsou moje vášeň. Zvláště ta skleněná mají svoji neopakovatelnou atmosféru a šarm, světlo vám zkrátka dokáže učarovat a naladit vás na lepší vlnu,“ tvrdí.

Muffins, Balloons, Shadows, to jsou jen některé z kolekce svítidel, které vytvořila. Pokud se to dá říct o designových produktech, tak šly na dračku.

„Pro mě je kýč vše, co není opravdové a co si na něco hraje. Myslím, že o moje svítidla byl takový zájem proto, že v nich nápad je. Snažím se také svým věcem dávat úderné, ikonické názvy, aby byly snadno rozpoznatelné a dobře zapamatovatelné. Není to tím, že bych měla ráda sladké,“ žertuje.

Jedna z jejích lampiček má totiž tvar a barvu cukrové vaty. „Název mě musí napadnout. Design je radost a přichází spontánně, souhrou náhod či zajímavým podnětem. Zvlášť u objektů, kterým se říká „Objects of desire“ (předměty touhy), které vás mají chytit za srdce.“

Ocenění z posledních let ji těší, nejsou však jejím cílem. „Snažím se dělat zodpovědně a s chutí svou práci. Nesleduju se, ale ani si neklepu na rameno. Těší mě, když jsou lidi z mé práce nadšení a mohu s nimi sdílet můj pohled na svět, že si koupí mou lampu domů. Také občasná poznámka od lidí z oboru, že jsem se v Paříži stala ambasadorkou českého designu. Chci přispět Česku tím, co buduji, i firmám a jejich mezinárodní prestiži. Je skvělý pocit vědět, že lidé chtějí mít moje lampy u sebe doma a že v prostoru dobře fungují, Znamená to, že nejsou prázdné.“

Prosadit se jako žena ve světě průmyslového designu podle ní není jen tak. „Někdy mi pomáhá, že jsem žena, jindy to není snadné. Znám už oba případy. Náš svět je maskulinní, a i když existují země, kde se ženy prosazují snáz, pravidla bývají mužská. Žena v něm musí být silná a hodně vydržet.“

Přiznává, že detail je pro ni důležitý. Ostatně v dětství na základní umělecké škole se jí stalo, že začínala portrét od ucha, což byl velmi nevšední přístup. „Ano, to se stává, že se člověk zasekne na maličkosti. Přitom je třeba mít pod kontrolou všechno jako celek, není to pro mě vždy jednoduché.“

Ve své tvorbě ráda využívá jako materiál sklo – při jeho foukání se tvoří velká příležitost dotáhnout skleněné tvary k dokonalosti. „Nedají se vyfouknout na milimetr přesně. Je to živý materiál a mě fascinuje, že si dělá, co chce.

Práce se sklem je protipólem mého perfekcionalismu,“ směje se. Ten ale taky musel jít často stranou. „Dokud jsem měla život sbalený ve třech kufrech a kvůli práci přespávala v hotelech, penzionech či u známých, nemohlo být vše tak perfektní, jak bych si přála.“

Dnes má kromě svého pařížského bytu i pražský. Praha je její srdeční místo, jak říká. „V Čechách jsem vyrostla a do nich se vždy s láskou vracím. Jasně že jezdím za rodiči do Tisé do skal, to je moje útočiště. Domov mám ale v Praze a základnu v Paříži.“

Dnes už tam má i přátele, i když je pravda, že těch rodilých Francouzů je mezi nimi pomálu. „A Francouzky jsou zase emancipovanější než Češky, fungují tam jiná pravidla a je potřeba je respektovat,“ říká a dodává, že v Česku zůstávají vztahy mezi lidmi tradičnější a to jí vyhovuje.

Veškerý čas teď věnuje práci. „Cítím, že je to tak dobře, že jsem na správné cestě, a to mě nabíjí. A kde se vidím za deset let? Ráda bych věděla, kde budu za dva roky,“ nasazuje opět svůj široký úsměv.

„S mým cestováním je život jako na horské dráze. Doufám však, že budu mít jednou dobře fungující studio a zajímavé světové klienty. A že vše zvládnu nejen v profesní, ale i v osobní stránce. Málokterý chlap totiž ustojí mít vedle sebe ženu, co dělá kariéru a jezdí po světě.“