Bytové stavebnictví je na prahu revoluce

Loni přijatá směrnice Evropské komise o energetické náročnosti budov říká, že do 31. prosince 2018 musí členské státy Evropské unie zajistit, aby všechny nové budovy užívané a vlastněné orgány veřejné správy měly téměř nulovou spotřebu energie. Od konce roku 2020 se tomuto standardu budou muset podřídit všechny nové budovy.

Problém je vtom, že se zatím nikde neříká, jaký je přesně stav blízký nule a co všechno se do energetické spotřeby bude započítávat. To bude zřejmě úkolem jednotlivých členských států EU.

V současnosti u nás platná vyhláška 148/2007 Sb. stanoví, že „energetická náročnost budovy se stanovuje výpočtem celkové roční dodané energie v gigajoulech potřebné na vytápění, větrání, chlazení, klimatizaci a přípravu teplé vody a osvětlení při jejím standardizovaném využívání bilančním hodnocením“.

Čili energie spotřebovaná například vařením se už do spotřeby nezapočítává. Navíc výraz bilanční hodnocení znamená, že se spotřeba počítá pouze „na papíře“ na základě norem a porovnání s tzv. referenční budovou, a nikoli podle skutečně změřené spotřeby.

Češi jsou ve světě známí tím, že chtějí být často papežštější než sám papež, a tak se klidně může stát, že výsledné normy budou pro ČR přísnější, než je požadavek EU.

Reálnost těchto obav potvrzují i návrhy České rady pro šetrné budovy, která požaduje, aby budovy pro bydlení už od roku 2013 splňovaly parametry nízkoenergetického domu se spotřebou 50kWh/m2/rok a od roku 2015 dokonce pasivního domu (15kWh/m2/rok). To by ovšem znamenalo revoluci v českém bytovém stavitelství, protože v současnosti se běžně stavějí bytové domy v třídě energetické náročnosti C se spotřebou 83–120 kWh/m2/rok.

Co všechno ovlivňuje energetickou náročnost budovy? Použité materiály jsou bezesporu podstatným předpokladem dosažení energetických úspor, ale tím zásadním je prvotní koncepce budovy, která závisí na lokalitě a jejích možnostech. To znamená orientace budovy vzhledem ke světovým stranám.

Obytné místnosti by měly být situovány na slunečné strany, na jih či jihovýchod, kde můžeme zejména v zimních měsících využít výhodu oslunění. V létě je naopak třeba zabránit přílišnému přehřívání budovy, v čemž nám pomohou žaluzie a reflexní povrchy skel, které odrážejí sluneční světlo a tepelnou energii.

Základem pro výpočet energetické bilance je obvodový plášť budovy postavený obvykle z vrstveného betonu, cihel nebo z přesných tvárnic. Na něj se pak aplikují další tepelně-izolační vrstvy, které zvyšují tepelný odpor konstrukce.

Důležitým stavebním prvkem ovlivňujícím energetickou náročnost jsou okna, která se vyrábějí ze dřeva, plastu nebo hliníku, případně v kombinaci plastu a hliníku. V současnosti se používají většinou pětikomorové profily, které zajišťují jak dostatečnou odolnost proti průniku vody, tak i těsnost a tepelnou izolaci. K zasklení se používá izolační dvojsklo nebo trojsklo s vakuovou mezivrstvou.

Za jakousi třešničku na dortu energetických úspor lze, vedle zachycení solární energie a nucené výměny vzduchu s jeho předehříváním, považovat využití srážkové vody jako užitkové například ke splachování toalet. Samozřejmě po předchozí filtraci, což předpokládá instalaci odpovídajících technických systémů. Například v nové budově ČSOB v Radlicích využívají srážkovou vodu pro zavlažování rozsáhlé zahradní zeleně.

Přestože využití srážkových vod je u nás v pouhých začátcích, nejedná se o žádný převratný objev, jak by mohli potvrdit naši zahrádkáři, kteří to dělají odjakživa. Ono však celou řadu kroků k úspoře energií lze označit za návrat ke zdravému selskému rozumu.

Za posledních padesát let se výrazně změnily požadavky na tepelnou pohodu a to, co dnes vnímáme jako tepelný komfort, je nesrovnatelné s požadavky našich předků, kteří se doma více oblékali a za tepelný komfort v bytě považovali teplotu kolem 18 °C. Dnešní požadavky na tepelný komfort se pohybují kolem 22 °C. S tím jsou spojeny náklady na vytápění a v létě zase chlazení, které je doménou především kancelářských budov; v bytových domech zatím není klimatizace běžná.

Není žádným tajemstvím, že současný stav bytového fondu v Česku je neutěšený a budovy z energetického hlediska „tekou“. Potenciál energetických úspor spočívá především v obnově existující zástavby. Jenže za situace, kdy celkový roční přírůstek nové výstavby tvoří v závislosti na použité metodice zhruba jedno či dvě procenta objemu budov, by to trvalo minimálně padesát let.

V minulosti postavené budovy zbourat nelze a ani to není třeba. Podle odborníků by zlepšení situace výrazně pomohly daňové úlevy na zateplení nebo programy výstavby energeticky šetrnějších budov. Ruku v ruce s tím by pak musela jít i v současnosti chybějící osvěta, která by veřejnost přesvědčila o nutnosti šetřit energie a pomohla změnit současný přístup stavebníků, kteří stále dávají přednost okamžitým investičním úsporám před provozními úsporami v budoucnu.