Archiv na pražském Chodově se otevře veřejnosti. Jeho barevné věže střeží národní poklady

Kdo projíždí nebo prochází pražským Chodovem, nemůže si ho nevšimnout. Barevný monolit archivu s věžemi svou výškou i neobvykle hravou fasádou vyčnívá nad okolní zástavbu. Spolu s nižší administrativní budovou a dalším zázemím tvoří rozlehlý komplex, který spadá pod ministerstvo vnitra.

„Je to jeden z nejrozsáhlejších archivních areálů minimálně v Evropě. Ta budova je unikátní v tom, že se od samého začátku projektovala pro potřeby archivu,“ říká nám na úvod naší prohlídky Martin Sovák ze Státního oblastního archivu (SOA) Praha, který v areálu sídlí spolu s Národním archivem.

O postavení budovy určené k uložení archiválií se podle Sováka uvažovalo už v době první republiky. Teprve v 80. letech začaly plány získávat konkrétnější obrysy. Základní kámen nové archivní budovy pak byl položen v roce 1992. Projekt dostala na starosti architektka Iva Knappová.

Mimochodem, základní kámen je dodnes vidět jen kousek od vchodu, ve světlem zalité chodbě vstupního foyer, do kterého se vchází proskleným průčelím. Žádný návštěvník ho tak nemůže minout.

Při stavbě bojovali stavbaři s vysokou spodní vodou, budovu museli vyztužit pylony a upustit od původního záměru opláštit ji kompletně kamenem, byla by moc těžká.

„A tak díky architektce Knappové, jejíž rodiče byli keramici, se stěny obložily sklo-keramickými deskami. Zároveň je pod tím pláštěm určitá mezera a poté izolace, aby ta budova zůstala stále v ideálních klimatických podmínkách,“ vypráví. Tu potřebují archiváři proto, aby spisy udrželi co nejdéle v co nejlepším stavu.

„SOA se sem nastěhoval v roce 2001 a od toho roku je budova přístupná badatelům z Česka i zahraničí,“ říká vedoucí oddělení využívání archiválií a evidence národního archivního dědictví.

Jsou to právě ony třináctipatrové depozitní bloky bez oken, jež tvoří srdce celého archivu. „Národní archiv tam má asi 150 kilometrů archiválií, SOA asi 40 kilometrů,“ vypočítává vedoucí.

Pro představu – na jeden metr regálu se vejde osm užších, vyšších krabic vyrobených z papíru a hadroviny, tedy materiálu, který svými chemickými vlastnostmi archivování nejvíc vyhovuje.

Třeba historické dokumenty společnosti ČKD Praha tu leží ve dvou tisících takových krabic. Společně tvoří jeden archivní fond, dohromady jich tu jen SOA spravuje 3300. K nejvíce badatelsky využívaným patří třeba fondy Pivovarů a sladoven n. p. nebo Československých aerolinek.

Badatelé, studenti, genealogové či vědečtí pracovníci, kterých sem ročně přijde zhruba 1300, si je mohou prohlížet v tiché badatelně jen kousek od foyer. Z něj se jde třeba i do kinosálu nebo přednáškového či výstavního sálu.

Dál do budovy se už ale běžný návštěvník nedostane, výjimečně vás dovnitř vezmou zaměstnanci archivu třetí květnový víkend v rámci festivalu Open House Praha.

A podívat se tam jdeme teď i my s naším průvodcem. Proházíme několika dveřmi a téměř sterilními chodbami a po chvíli se už ocitáme v prostorách depozitáře. Sovák tu ukazuje na strop a zdejší bezpečnostní opatření, které by ochránily archiválie od případné zkázy.

„Nad vámi jsou trubky, kde je plyn inergen. Kdyby začalo hořet, tak se plyn vypustí a v depozitáři dojde ke snížení množství kyslíku a v podstatě ten požár ani nevznikne,“ vysvětluje. Klasické hasicí přístroje by totiž spisy znehodnotily.

Součástí budovy je i velmi důležitá dezinfekční linka, podle Sováka unikátní stroj v rámci celé Evropy. Je určený pro dokumenty kontaminované třeba plísněmi, které se dál rozšířit nesmějí. Nejdříve čekají napadené archiválie v podzemní karanténě a pak je zde, naskládané v klecích, sterilizují.

„Do dezinfekční komory se pouští prudce jedovatý ethylenoxid. Ten ty plísně jako takové usmrtí. Díky tlaku vyvíjenému na knihu se plyn dostane úplně všude,“ pokračuje vedoucí.

„V plynové komoře jsou asi šest hodin a poté je zde ještě tunel, kde klece putují proti proudu vzduchu, aby se odvětraly zbytky plynu. Po pěti dnech se čisté archiválie odvezou do depozitáře k trvalému uložení,“ popisuje jejich cestu.

V jednotlivých depozitárních sálech se nacházejí regály podobné těm v klasických knihovnách, nebo jsou točivé a posunují se pomocí „kormidla“. Velkou tíhu polic a knih nesou zpevněné podlahy, i s tím při projektu architekti počítali.

Při prohlídce nás v jedné chvíli do nosu cvrnkne jemný zápach čpavku. Nepoužívá se ke konzervaci, zůstal tu jako pozůstatek z doby výstavby. Při betonování v zimě lili dělníci čpavek do materiálu, aby nezamrzal. Jen ho tam dali, bohužel, o něco víc. Po chvíli zápach naštěstí přestaneme vnímat a ani archiváliím nijak nevadí.

„V depozitářích se udržuje stálá teplota a vlhkost, díky výkonné klimatizaci je jedno, jestli je venku +30 nebo -20°C. Ta stálá teplota je 17 °C a jelikož je většina archiválií papírová, tak tu udržujeme stálou relativní vlhkost 45 až 50 %,“ vyjmenovává Sovák.

V těchto podmínkách a v na míru vyráběných krabicích tu odpočívají dokumenty jak moderní, tak ty, o kterých jsme zaslechli ve škole v hodinách dějepisu. „Je to naše národní archivní dědictví, máme tady archiválie od 11. století až dosud,“ upřesňuje náš průvodce.

„Naše nejstarší archiválie zde uložená je listina císaře Fridricha Barbarossy, je z roku 1166, kdy císař bere pod svoji ochranu klášter v Semmeringu a osvobozuje ho od cel a dávek,“ ukazuje nám rozměrný list. Nalézají se tu třeba také archivy rodu Valdštejnů, Šternberků nebo Chotků.

Návštěvníci je tu sice během víkendových prohlídek naživo neuvidí, vystavené ale budou jiné zajímavosti.

Například originály archiválií spojené s osobností Jindřicha Waldese, českého podnikatele a zakladatele společnosti na výrobu kovového zboží, známou později jako Koh-i-noor. A jako třešničku na dortu je prý na závěr vezmou na vyhlídku do 11. patra, odkud je výhled třeba na Žižkovskou věž nebo Pražský hrad.