Architektura není luxus ani nepřítel, je tu pro lidi, říká krajinářská architektka Alice Boušková

Místa, ve kterých žijeme, nutně musíme připravit na změnu klimatu. Čekají nás čím dál větší suchá horka, málo dešťové vody a nečekané přívalové deště.

Zároveň potřebujeme prostředí měst zdravé a příjemné pro život a s tím nám umí pomoct modrozelená infrastruktura. Což je doména krajinářských architektů. Nebo by alespoň měla být.

Znamená to odpovědně pracovat s cennou dešťovou vodou v kombinaci s využitím potenciálu vegetace, která umí vodu vypařovat, a tedy aktivně ochlazuje svoje okolí.

Je to jednoduše řečeno přírodní klimatizace. V Německu, ve Švédsku existují takové projekty už 20, 30 let a vidíme, že fungují.

Jsou první vlaštovky, ale často to stále znamená bojovat s českými zákony, vyhláškami a normami, které projekty s tímto přístupem bohužel někdy blokují. Ale velká snaha a zápal jsou vidět čím dál víc, nejen u krajinářů a krajinářek, ale i u úředníků.

Díky tomu se podařilo realizovat například jedinečný protipovodňový park v Židlochovicích, park 4 Dvory v Českých Budějovicích, obnovu mnoha mokřadů, výsadbu městských stromů do strukturních substrátů. Dále park Zdeňka Kopala v Litomyšli zajišťující protipovodňovou ochranu území nebo komplexnější modrozelený park Okružní v Prostějově jako retenční území pro dešťovou vodu z bytových objektů.

Nicméně u developerské výstavby, kde by modrozelený přístup mělo vyžadovat město, taková řešení prakticky nevidíme. Překážkou je i nedostatek prostoru, a to třeba kvůli normě, která za každých 120 m² bytové plochy vyžaduje jedno parkovací místo.

Inspirativní ale nemusí být jen konkrétní realizované stavby a krajiny, podpora chytrého města může vypadat i jinak. Hezkou ukázkou je organizace Rethink Architecture, která se zaměřuje na architekty a developery. Představuje možná udržitelná řešení, jejich principy a výhody. Zároveň se věnuje veřejné i odborné diskusi.

Každou zeleň ve veřejném prostoru, ať už je to vnitroblok, ulice nebo park, je potřeba navrhovat spolu s vědomím, jaká je možná jejich péče a údržba. Kdo ji zajistí a jestli jsou na to vyčleněné finance. Údržba zeleně není zadarmo.

Ve městech je spousta ploch, které spadají do správy města, místo toho by ale bylo mnohem vhodnější, aby zeleň byla spravována jako soukromá/polosoukromá, kde je mnohem větší šance, že se najdou prostředky, čas a lidé na údržbu.

Hezký příklad je třeba výsadba u nového propojení hlavního nádraží v Praze s náměstím Winstona Churchilla, kde vzniklá zeleň ve velmi současném a kvalitním designu slouží lidem, ale je spravována v rámci komplexu nového developmentu. To je ideální stav a město si takovou podmínku může v rámci nové výstavby klást.

Ano, velké zelené plochy, které spravuje město, nejvíc vidíme na sídlištích mezi panelovými domy. Nejlevnější je vysít trávník, který je ale extrémně náročný na údržbu, aby vypadal dobře a fungoval.

Trávník potřebuje spoustu vody, a když ji v létě nemá, přechází do spánku a vypadá jako suchý. To všichni známe, velké žluté plochy. Do toho se v těchto plochách pak usazuje plevel, často pichlavé druhy, a co se týče biodiverzity, to je pak čistá nula.

Takové plochy by měly vypadat úplně jinak, měla by tu být využita sukcese (označení pro změny v průběhu času, pozn. red.), anebo je řešit jako vysoké kvetoucí louky se zasakovacími plochami pro dešťovou vodu. V tom je obrovský potenciál.

„Máme rozpálené okolní povrchy, málo vody, která nemá možnost se dostat ke kořenům, protože je odvedena do kanalizace. Prostor pro kořeny jen 1,5×1,5 m, i když středně velký strom potřebuje minimálně 16 m². Dále nás ničí otřesy, znečištění atd.“

Asi by ještě smutně dodaly, že po nich k tomu všemu chceme benefity stínu zdravé koruny a její klimatizační efekt.

Ano, památková péče nám často říká, kam stromy historicky patří a kam ne. Častý argument, proč stromy nevysazovat, je, že by mohly zastiňovat historicky cenné fasády. Nebo že na náměstích a v ulicích stromy ani záhony, stejně jako i lavičky, původně nebyly.

Problém pak ale je, že na takové náměstí se na ty krásné fasády za chvíli nikdo podívat nepůjde, protože tam nebude v sezoně k žití.

Setkala jsem se i se zákazem umístění vegetace na stávající plochou střechu, protože musí být zachována cihlová barva památkově chráněné střešní krajiny. To je samozřejmě úplný nonsens.

Historicky obecně v umění, a tedy i v architektuře, za mě stále dominuje jakýsi mistrovský systém. Tedy existuje jeden hlavní mistr, šéf, většinou muž 50+, po kterém se jmenuje ateliér a ‚pod ním‘ pracují ostatní, kteří se jeho mistrovství ‚učí‘.

Vznikají pak ikony, kterých se ptáme na názory (ty jsou pak brány jako status quo), zaštiťují architektonické soutěže a další procesy.

Architektura by měla být co nejvíc celistvá. Jde o celistvost krajiny, celistvost města, celistvost lidských vztahů a v dnešní době takovou celistvost nikdy nemůže zajistit jedna osoba, jeden mistr.

Je to třaskavé téma, a jak se k němu lidé staví, je ukázkově vidět v diskutované petici Vyjádření a výzva umělců a kulturní veřejnosti k AVU, CJCH a NG.

Ano, když se zeptáte běžné laické veřejnosti, co pro ně architektura znamená, popíšou to nejspíš tak, že je to něco drahého, luxusního, vzdáleného, čemu moc nerozumí. Neřeknou, že architektura slouží lidem, že je tu pro ně.

Je důležité hned na začátku říct, že feministické město není sprosté slovo, ale nutnost. Je to přístup, který Vídeň realizuje už přes 25 let. Tam se urbanistické projekty posuzují z genderového hlediska. Dokonce na to mají speciální odbor. Snaží se, aby pro všechny skupiny lidí bylo město bezpečné a fungovalo stejně.

Je tomu tak v jiných městech? Není. Obvykle jejich infrastruktury vždy byly, a doteď většinou jsou, plánovány muži. Konkrétně zdravými bílými muži. Za mě je to špatně.

Takový muž je pak přirozeně i představou ideálního obyvatele, pro kterého je město modelováno. Když porovnáme, jak se ve městě chová a pohybuje muž, a jak žena, vypadá to výrazně jinak, je v tom obrovský rozdíl.

Statisticky muž sedne ráno do auta, jede do práce, po práci dojede nakoupit nebo na fotbal a pak jede autem domů. Jeho trajektorie je jednoduchá a motorizovaná. Pokud jde večer ven, prostě se zase vrátí nejjednodušší cestou domů.

Statisticky žena používá městskou hromadnou dopravu, jede s ní s dětmi do školy, pak do práce, z práce na poštu, pak pro děti do školy, s dětmi na kroužky, z kroužků nakoupit a pak domů. Její trajektorie je v rámci městské dopravy a uličního prostoru prostě komplikovanější. Pokud jde večer ven, zpět si vybírá raději komplikovanější, ale bezpečnější cestu a bezpečně se zcela necítí v nočním městě skoro nikdy.

Libovolně handicapovaný člověk se pak statisticky nepohybuje po městě skoro vůbec, protože je to pro něj nebezpečné nebo jen jednoduše nemožné. Takto se můžeme bavit i o dalších skupinách, jako jsou senioři, děti atp.

Recyklace i upcyklace je u nás v Čechách zatím v úplných plenkách. Na tohle téma je opravdu potřeba mít otevřenou hlavu, která se umí vymanit ze zaběhnutých procesů a vět typu: „To nejde“ a „Takhle to děláme už 20, 30, 150 let“.

V zahraničí takovou práci najdeme, nejčastěji u mladých, různorodě složených týmů. Jejich projekty se zcela vymykají klasickému pojetí cesta – strom – záhon. Ptají se, inovují, zkoušejí.