Architekt Ferdinand Leffler: Zahrada zrcadlí povahu svého majitele

Nomen omen. Napadá mě známé latinské rčení, když se mi představí. Francouzsky se totiž slovo květina řekne la fleur a vyslovuje se podobně jako jeho jméno.

„Žádný pseudonym nemám. Co vím, jsou kořeny naší rodiny spíš v Německu a je v ní hodně doktorů. Dlouho jsem si myslel, že jím budu i já,“ říká. Ovšem po maturitě ho místo lidí zlákala příroda, jejíž krásy ho odmala učil vnímat táta, povoláním projektant vodních toků.

A tak místo lékařských poučení rozdává Ferdinand Leffler úplně jiné rady. Sází na opravdovost a schopnost vidět svět kolem sebe bez zbytečných složitostí.

Tento postoj oslovuje nejen klienty jeho ateliéru Flera, ale také stovky tisíc diváků, kteří si nenechali ujít jeho televizní pořad Ferdinandovy zahrady. „Poptávka se mění. Frčí skleníky, maliny, rybíz… Je to celosvětový trend,“ líčí.

O tom, že se mu v oboru daří, svědčí vedle záplavy zakázek a televizního pořadu i jeho dvě úspěšné knihy.

„Baví mě zkušenosti předávat dál, ukazovat veřejnosti, jak je náš obor krásný,“ podotýká s tím, že se v něm zjevně prosadily jiné poděděné geny: ty po mámě učitelce.

Leffler nepochybuje o tom, že podoba zahrad zrcadlí povahy jejich majitelů. On při jejich navrhování razí hlavně přirozenost. „Bonsaj? Tu ať sázejí v Asii. Já mám v našich zahradách raději hrušky, jabloně, břízy, bylinky, ovoce a zeleninu,“ říká.

Má-li na výběr mezi vysazením běžné rostliny a té s léčivými účinky, vždy zvolí tu druhou.

„Zahrada by měla být prostorem, kde chcete žít. Zároveň vám má nabídnout to, co potřebujete. Někdo na ní chce hospodařit, jiný jen odpočívat.“

Návrat k drobnému domácímu zemědělství ho nepřekvapuje. Nezaskočí ho ani požadavek klienta na vybavení pozemku luxusního sídla slepicemi, včetně kurníků. I kur se totiž „zmodernizoval“, lépe řečeno vyšlechtil – tak, aby místo, kde žije, zbytečně neničil svými pařáty.

„Nedávno jsme pro klientku nechali z Francie přivézt speciální druh bílých nehrabavých slepic. Uvidíme, zda se osvědčí.“ Přiznává, že i pro něj je chov těchto opeřenců lákavý: „Je to návrat do dětství. Chci, aby si naše děti mohly přinést domů vejce ještě teplá, čerstvá, jako jsem to dělal kdysi já.“

Nepochybuje o tom, že experimentování do jeho oboru patří: „Třeba za rok přijdu to, že slepice dělají příliš velký nepořádek a skončí v polévce. Za pokus to stojí.“

Napadá mě, jestli nebudou za pár let módní i králíci. „Možná pro někoho jiného. My je nezvažujeme. U nás jsou za domácí mazlíčky. Nedokázal bych je zabít,“ říká Leffler.

Rád boří zažitá zahrádkářská pravidla, třeba to, že na malý pozemek nepatří velký strom: „Já je klidně klientům sázím. Vidím v nich možnost, jak v létě ochlazovat přehřátá města. Jeřáby nebo hrušně rostoucí do šesti až osmi metrů vám dům i pozemek spolehlivě ochladí. Když vyrostou tolik, že začnou překážet, pokácím je. Dřevo skončí v krbu.“

Zdůrazňuje, že při podobných zásadních rozhodnutích, co kam v zahradě dát, je vždy dobré optat se sousedů, co oni na to. Ani sebekrásnější porost vám nestojí za rozbití, často nenávratné, mezilidských vztahů.

Všem milovníkům zahrad jinak radí používat vedle otevřené mysli také vnímavé oči. K tomu, aby u vás všechno vzkvétalo a rostlo, je potřeba všímat si okolí:

„Váháte, co na pozemku zasadit? Projděte se po okolí do pěti kilometrů. Podívejte se jiným přes plot, co jim (ne)roste. Je hodně pravděpodobné, že to (ne)poroste i vám.“

Za zlomovou pro svou profesi i život považuje cestu po Spojených státech v roce 2000. S minimem peněz projel jejich část ve starém VW autobusu. Zastavil si, kde chtěl. No spíš tam, kde se vozidlo porouchalo. Aby ho mohl opravit a jet dál, pracoval.

Byl třeba vyhazovačem v nočním klubu, stavěl zídky, až nakonec skončil ve svém nynějším oboru: jako zahradník se činil v New Hampshire.

„Ve dvaceti mi přišlo, že zahradní architektura je lehce punková, že v ní nemohu nic moc zkazit, že nikoho nezabije, když se něco nepovede… Z tohohle jsem už vyrostl,“ směje se.

Jeho ateliér má dnes zakázky i v zahraničí. Většinou jde o zahrady u objektů určených k pronájmu. „Mnohé spoluvlastní Češi. Ale nedávno jsem na Kostarice pracoval čistě pro amerického investora, který si nás našel sám,“ rekapituluje.

I mimo Česko se drží další osvědčené zásady: „Všude, kde pracuji, si také hledám místní odborníky, zahradníky, kteří mi nejlíp poradí, čemu se v dané lokalitě daří. I kdybych totiž v Africe nebo Americe žil půl roku, nebudu mít tak podrobné znalosti o fauně a floře jako oni. Mám pokoru.“

Pan Leffler se velice zajímá o využití vody a i v tomto ohledu vnímá, jak se požadavky klientů mění.

„Jezírka vypadají rozhodně líp. Ale pozor! Vyjdou výrazně dráž než bazén. A nikdy nebudou teplá – aby se voda nekazila, musíte její teplotu udržovat pod 21 stupňů Celsia. Počítejte také s tím, že se vám k nim nastěhují žáby, hadi, ježci…,“ vypočítává možné nevýhody.

„Taky dobře zvažte, kde je na pozemku umístíte. Spojení voda a děti nebo zvířata může být nebezpečné.“

Současné náklady na vybudování skutečně promyšlené zahrady o výměře do osmi set metrů čtverečních u nově postaveného domu odhaduje zhruba na milion korun. Zdůrazňuje, že ve finále nejsou ani tak drahé květiny a stromy, ale zpevněné plochy – nejrůznější stavbičky, sochy a zmíněné vodní prvky.

Bez ohledu na to, v jakém koutě světa zrovna pracuje, má stejný cíl: „Zahrada má lákat k tomu, abyste do ní vešli.“

K jeho nezaměnitelnému rukopisu patří lavice a ohniště vycházející vstříc lidské touze posedět a popovídat si. Navíc vypadají u domů skutečně hezky, i když nejsou úplně nové nebo nově natřené. Určitá omšelost jim dává osobité kouzlo.

Najdete je i na jeho zahradě: „Má taky sochy, kuchyň, saunu, jezírko, pingpongový stůl… Leccos na ní kvete, voní, leccos se dá jíst. A hlavně musí odolat řádění čtyř dětí a tří border kolií. Jinak je mi podobná – je divoká, nepříliš upravená. Ani já na ni nemám moc času. Snažím se, aby s ní byla co nejmenší práce.“

Se sekačkou ho tam určitě neuvidíte. S cílem dosáhnout účelnosti bez zbytečné námahy se vzdal trávníku. „Mám naši zahradu rád za každého ročního období a počasí. Když prší, mám v ní absolutní klid,“ směje se.

Právě umění vypnout, odstřihnout se od firmy a zakázek, považuje za důležitý předpoklad, aby mohl fungovat naplno: „Přes víkend jsem se ženou a dětmi. Vypínám si telefon. A když jsem v lednu pracoval v Kostarice, věnoval jsem se tam pravidelně i oblíbenému surfování. Sportem si čistím hlavu. Podobně jako hudbou.“