Ze sběratele se stal muzejníkem. Vystavuje dříve vysmívaná auta

„Tady máte vstupenku a prohlídka začíná tamhle expozicemi dobové kuchyňky a dětských pokojíčků a pak pokračuje těmi dveřmi vlevo,“ instruuje návštěvníky pokladní, teprve desetiletá Zuzana, za dohledu své maminky Martiny, ke které se zjevně váže nápis nad okénkem pokladny: Občerstvení u Marti.

Retroautomuzeum ve Strnadicích, části Maršovic na Benešovsku, je tak trochu rodinný podnik. Vzniklo v hospodářských budovách bývalého kravína, bez jakýchkoli dotací, s jediným stálým zaměstnancem, jímž je správce objektu. Přes zimu je zavřeno, ale o prázdninách, kdy je otevřeno denně kromě pondělí, se pak o návštěvníky starají převážně členové rodiny. „Abychom mohli v létě na pár dní vypadnout, tak bereme brigádníky,“ říká Libor Kucharski, autor celého projektu, jenž má s manželkou ještě dvě dospělé děti, syna a dceru.

Protože jsme v Retroautomuzeu, můžete vzít jed na to, že nějakým běžným moderním vozem se na letní výpravy nevydávají. „Na dovolenou jezdíme třeba s tamtou oranžovou dvanáctsettrojkou,“ ukazuje na venkovní expozici, kde v pergole stojí užitková vozidla. „Je to pecka, mám to auto rád,“ říká ke Škodě 1203, za minulého režimu nejrozšířenějšímu vozidlu všech špeditérů, řemeslníků, řidičů sanitek i pohřebních služeb.

„Ale samozřejmě je to úchylárna,“ s úsměvem si uvědomuje fakt, že brázdit silnice s vozidlem, které nedosahuje žádných dnešních standardů z hlediska výkonu, pohodlí a především bezpečnosti, může jen velký nadšenec.

Na různé srazy a výstavy ale vyráží s lecčíms ze své sbírky více než tří set aut, z nichž dvě stě dvacet tvoří přímo muzejní expozici a zbytek je v depozitu. Žádné ale neupřednostňuje. „Důležité je ta auta pořád točit. Ono to taky obnáší nějakou údržbu, když ho vyndáte třeba po dvou letech. Nedávno jsme oprášili jedno ARO, které jsme dostali od hasičů. Bylo jako nové, 4500 kilometrů najeto. Já už jsem k nim přidal dalších pět set kilometrů,“ říká vystudovaný konstruktér automobilů s inženýrským titulem z ČVUT v Praze.

Společně se však shodneme na tom, že pod zmíněnou zkratkou ARO si dnes mladší ročníky představí spíše označení pro anesteziologicko-resuscitační oddělení v nemocnici. Když je ale řeč o starých autech, myslí se tím rumunská fabrika Auto Romania, která produkovala převážně terénní vozidla a zanikla začátkem tohoto století.

Libor Kucharski má v souvislosti s tím obavy, jestli mladé ještě vůbec budou auta zajímat, a jestli tedy existence muzeí, jako je to jeho, není ohrožena. „Máme za sebou století páry, pak století automobilismu, ale jednadvacáté století už stoletím aut nebude,“ je přesvědčený. „Pánbůh ví, čím se lidi budou přesouvat.“

Na druhou stranu do nostalgie, která je dost významným impulzem pro návštěvu Retroautomuzea, člověk musí nejprve trochu zestárnout. Z osobních návštěv vím, že už úvodní expozice zařízené domácnosti let minulých vykouzlí úsměv na tváři i těch lidí, kteří se o auta nezajímají. A i ten, kdo je odlišuje nanejvýš podle barev, často v záplavě dvoustopých exponátů spontánně zvolá, „tohle jsme měli!“ nebo „v tomhle jsem jezdil jako dítě!“.

Málokoho pak nechá chladným expozice vybudovaná v někdejší silážní jámě, jež nese název Od zavinovačky po samet a která sleduje život mladého člověka od jeho narození na konci šedesátých let až do sametové revoluce.

Dobově oblečené figuríny, spousta rekvizit a pochopitelně i automobilů představují cestu sanitkou do porodnice, rekreaci s rodiči, autoškolu, vojnu, svatbu, stavbu domu a další výjevy, které končí demonstracemi v listopadu 1989, a to za doprovodu vlajek a transparentů.

Autem, které také ilustruje období sametové revoluce, je Škoda Favorit coby poslední model vyvinutý mladoboleslavskou automobilkou před jejím převzetím koncernem Volkswagen. V expozici jich je zaparkovaných několik, na dalších asi sedm ale prší venku na dvoře. Nestačily by do sbírky třeba dvě? „To je tak, že nám vždycky někdo něco nabídne, já to koupím a říkám si, že se to třeba někdy bude hodit,“ vysvětluje Libor Kucharski, že výhodné nabídky se neodmítají.

„Sice na to prší, ale co, chleba mi to nežere, tak zatím holt zacpávají díru, než jim něco postavíme,“ směje se a dodává, že nic nevyhazuje ani neprodává, a kdyby ho k tomu finanční situace přece jen donutila, auta by šla na řadu až jako poslední. Ve strnadickém muzeu stojí alespoň jeden kousek od každého výrobce osobních vozů, který ve východní Evropě existoval. Přesto jeho majitel sbírku stále doplňuje o zajímavé nebo raritní modely, byť přiznává, že nalézt nějaký poklad zaparkovaný ve stodole se už poštěstí málokdy.

Mnozí se rozhodli svůj vůz na sklonku života muzeu darovat nebo prodat za symbolický obnos, ale jak Libor Kucharski podotýká, problém je, když do toho na poslední chvíli vstoupí podnikavý syn nebo vnuk.

Vzpomíná třeba na rumunský oltcit, což byl v licenci vyráběný citroën, který mu nabídl jeden pán z Moravy. Byl by prý strašně rád, kdyby vůz ještě dělal parádu v muzeu, a řekl si za něj pět tisíc. „V duchu jsem počítal, co bude stát doprava, převod, a požádal jsem ho o fotky. A byl to opravdu pěkný, zachovalý kus,“ vzpomíná. „Najednou ale volá jeho syn, že by ho prodal za pětatřicet. Chtěl na tom něco trhnout. Tak jsem se omluvil, že ho nepotřebuju. Jsme muzeum,“ připomíná.

„To, že se na Retro Garáži (pravidelná aukce veteránů) prodalo ,erko‘ (vzácná Škoda 110 R v provedení kupé) za osm set tisíc, neznamená, že vám za to vaše dáme půl milionu. Takových telefonátů je naštěstí míň a míň,“ říká s úlevou. Jeden z posledních exponátů, které doputovaly do Strnadic zcela zdarma, na silnici dokonce nikdy nejezdil. Jde o vyřazený policejní člun, jenž sloužil na slapské přehradě.

Nápad na expozici Od zavinovačky po samet i celkové výtvarné ztvárnění muzea je dílem Pavla Holého, akademického malíře, grafika a výtvarníka, který působí ve Vojenském historickém ústavu Praha. Sám majitel muzea si pak vyhrál třeba s popisky u jednotlivých exponátů. Od začátku totiž plánoval pojmout prostor ne pouze jako parkoviště, ale jako skutečné muzeum, kde se návštěvník něco dozví o historii, a to nejen aut samotných. Na exkurzi proto k němu čas od času míří i školní výpravy.

Přesto neměl od začátku velká očekávání a původním cílem, jak už zaznělo, bylo najít pro jeho auta odpovídající zázemí. „Bez toho by byla taková sbírka těžce nevýdělečný podnik. Jsem ale rád, že lidi chodí a že je to zajímá,“ říká majitel Retroautomuzea, které je už několik let členem Asociace muzeí a galerií ČR.

Protože pamětníků ryze „socialistických“ aut z padesátých až osmdesátých let minulého století pomalu ubývá, Kucharski rozšiřuje muzeum i o léta devadesátá a v případě dostatečně raritních aut i o první roky tohoto století. Příkladem je Škoda Octavia v luxusní úpravě Laurin & Klement nebo ve sportovní verzi RS. Ostatně podle legislativy stačí ke statusu historického vozidla stáří třiceti let.

Různé atrakce, například šlapací motokáry, zase zabaví děti, což je další nenásilný způsob, jak přitáhnout jejich pozornost. Jiná podobná muzea na to jdou stejně. Třeba Trabant muzeum v pražském Motole je tak trochu hernou pro děti, kam se dá chodit opakovaně. Do některých vozidel si mohou vlézt, točit volantem, kvedlat řadicí pákou nebo si hrát s jejich zmenšenými modely.

Tvůrcem tohoto muzea je Martin Hucl, jehož maminka Helena dokonce s těmito výdobytky východoněmeckého automobilového průmyslu, na jejichž koupi kdysi čekali naši sousedé v pořadníku i přes deset let, závodila na tuzemských tratích.

Libor Kucharski měl rovněž trabant v modrém odstínu, a bylo to dokonce jeho vůbec první auto. A pochopitelně ani toho neprodal. Ovšem na žádném čestném místě jej ve Strnadicích neobjevíte, stojí mezi ostatními exponáty. Vlastnil také například Škodu 110 R, ale ta stojí dokonce stranou v depozitu, mimo návštěvnický okruh. Sám majitel totiž svou vlastní nostalgii drží na uzdě, a přestože má auta svého dětství a mládí rád, k automobilové produkci východního bloku je spíše kritický.

„Třeba mezi tatrováky se říká, že Tatra dělala nejlepší auta na světě. No, možná ještě v roce 1974, kdy začínala šestsettřináctka, ale ne o dvacet let později,“ naráží na uměle prodlužovanou životnost tuzemských automobilů v neutěšených podmínkách socialistického hospodářství.

Se Škodou je to podle něj podobné. „Embéčko“, tedy Škoda 1000 MB, ještě sneslo srovnání se západní produkcí, jeho facelift v podobě Škody 100 jakž takž. „Ale pak měl nastat konec tohoto typu konstrukce, a ne že se stodvacítka bude dělat až do začátku devadesátých let,“ připomíná.

Pokud by ale měl nějakou značku z východního bloku pochválit, byla by to právě Škodovka, protože měla vlastní konstrukci a její vozidla byla použitelná. „Je to trochu smutné, ale i ten trabant je auto, které bylo na svoji dobu dobře vymyšlené,“ dodává.

Zatímco Retroautomuzeum letos načalo desátou sezonu, servis Libora Kucharského v Soběhrdech na opačném konci benešovského okresu funguje třicet let. Už od počátku se zabývá právě těmi vozy, které tvoří jádro muzea. Zatímco v devadesátých letech ještě sloužily jako přibližovadla pro každý den, dnes jsou předmětem zájmu sběratelů, kteří je touží zrenovovat. Aktuálně stojí v dílně Renault 30, Tatra 613, dvě „erka“, tedy Škody 110 R, a také jedna užitková Škoda 1203. „Pro naše muzeum doděláváme Fiat 850 Sport Coupé, to je nádhera, půjde do tuzexové expozice,“ těší se.

Jak začalo po roce 2000 zachovalých kousků ubývat a v třicátnících a čtyřicátnících rostla nostalgie po autech, v nichž se vozili na zadním sedadle, stoupaly jejich ceny někdy až do nesmyslných výšin. Covidová pandemie je podle Kucharského opět srazila do rozumných mezí.

Například v síti autobazarů AAA Auto byla na konci května k mání desítka napohled zachovalých škodovek se stářím nejméně třicet let, a to od „stovek“ ze šedesátých let až po kombi Forman z roku 1994. Nejhodnotnější kousky dostaly cenovku 150 000 korun. „Záleží samozřejmě, jak vypadají, ale nepřijde mi to tak šílené. Za takové peníze si to zájemce z vraku nepostaví,“ komentuje to Kucharski.

V nabídce však byla i Tatra 600 neboli Tatraplan z roku 1952 za 1 850 000 korun, u níž je investiční potenciál jasný. I tenhle obdivovaný model mimochodem v Retroautomuzeu stojí.

„Podle mě ale třeba stodvacítka nikdy investičním autem nebude,“ odhaduje. „Většina našich zákazníků jsou srdcaři. Třeba tu dvanáctsettrojku u nás na dílně měl majitel zamlada, jezdil s ní v práci, teď má vnoučata, postupně nám platí renovaci a chce s ní jezdit na dovolenou. Že to stojí tolik, jako bychom dělali mercedes, už je jiná věc,“ dodává s úsměvem nadšenec do aut, jehož druhý koníček je v kontrastu s tím zcela neautomobilový.

Už jako chlapec začal Kucharski hrát na housle, dodnes se udržuje v kondici a s přáteli sem tam pro radost vystupuje. Muzikantsky jej zformoval Pražský studentský orchestr manželů Škampových, kteří byli schopni už v osmdesátých letech zorganizovat výjezdy na Západ.

„Bylo mi asi čtrnáct, jelo se do západního Německa, zážitek neuvěřitelný. Člověk překročil čáru a uvědomil si, že se u nás fakt něco špatného děje a že to tak být nemá. To už dneska lidi nezažijí. Zaplať pánbůh za to.“