Zámek Kvasiny, místo spojené se značkou Jawa

„Souvisí to s mým dědečkem Františkem Karlem Janečkem. Koupil zdejší zámek a vedle něj postavil továrnu, kde ve 30. letech minulého století rozjel výrobu automobilů Jawa,“ vypráví Soňa Klímová.

„Tu původní automobilku, která dnes už nestojí, postavil na zelené louce. Tušil zde úžasné možnosti rozvoje,“ vzpomíná. Když se její předkové před sto lety rozhodovali, kde své odvážné plány týkající se automobilové výroby uskuteční, vybírali mezi východočeskými Ratibořicemi, Skalkou a Kvasinami. Ty vyhrály.

Na prodej tu totiž byl nejen trojkřídlý barokní zámek vhodný k bydlení, ale hned vedle něj stála i železniční stanice a taky pozemek se starou pilou. František Karel Janeček v roce 1928 zdejší panství koupil, pilu u trati zboural a pozemek u trati využil ke stavbě automobilky. Pod značkou Jawa z ní od roku 1934 začaly vyjíždět do světa první automobily.

„Můj dědeček byl velký vizionář,“ podotýká dvaašedesátiletá bývalá učitelka Soňa Klímová. Dědečka sice viděla jen dvakrát v životě, ale přesto na ni velmi zapůsobil.

„Při prvním setkání s ním mi bylo šest let. Pamatuji si ho jako vysokého, štíhlého a šedovlasého pána, který se ke mně choval nesmírně laskavě. Podruhé mi bylo dvacet a byla jsem studentkou pedagogické fakulty. Děda mi tehdy řekl: Soničko, tebe jsem vybral mezi všemi svými vnoučaty jako svého nástupce. Až se změní poměry, ty se ujmeš rodinného majetku. Dáš ho do pořádku a půjdeš v mých stopách.“

Soňa Klímová si tehdy pomyslela něco o zbožném přání starého pána. Vždyť byla osmdesátá léta, panoval socialismus a majetek rodu Janečků, včetně všech továren, zámku a přilehlých lesů, byl v rukou státu. Nevěřila, že by se jeho slova někdy naplnila.

Rok 1904 byl rokem přestupným. Právě ve vloženém 29. únoru se do rodiny podnikatele Františka Janečka narodil prvorozený syn František Karel.

Jeho otec František byl potomkem východočeských sedláků. Jen díky svému umu a podnikavosti se vypracoval mezi prvorepublikovou průmyslnickou elitu.

Jeho životní dráha se začala odvíjet v roce 1898 v Kolbenových závodech v pražských Vysočanech, kam nastoupil po studiu techniky v Praze a Berlíně. O tři roky později byl vyslán, aby dohlédl na výstavbu továrny na dynamoelektrické stroje v nizozemském Maarssenu. František byl podnikavý a v rovinaté zemi rád jezdil na kole.

„S mojí prababičkou se seznámil romanticky. Jednou ho srazila luxusní limuzína a její řidič ho odvezl do svého domu. Jeho šéfem byl starosta města Maarssen, František se díky této příhodě seznámil se starostovou dcerou Johannou Carolinou Strick van Linschoten. Mladí lidé se do sebe zamilovali a roku 1901 byla svatba. Rozhodli se, že se odstěhují do Čech, kde se jim brzy narodil první syn František Karel.

Kariéra konstruktéra Františka Janečka nadále stoupala - v Kolbence se stal šéfem všech továrních dílen, ale působil tu už jen dva roky. Pak se pustil do vlastního podnikání. Na místě zájezdního hostince U Zelené lišky v Nuslích si roku 1923 postavil zbrojovku a začal dodávat československé armádě zbraně, také ruční granáty ve třech variantách: útočné, obranné a cvičné. Vyvinul i vlastní granát Janeček vzor 21, což však nebyl jeho jediný patent. Na poli zbrojní výroby si jich zaregistroval celkem šedesát.

Narůstající ekonomická krize obrátila jeho pozornost jinam, a sice k výrobě motorek a aut. „V tom už sehrál roli můj dědeček. Podědil technický talent a vystudoval strojní fakultu ČVUT. Jeho otec byl tak trochu hypochondr, asistent mu všude nosil kufřík s léky. Než aby sám cestoval, vysílal raději svého syna do světa, aby do firmy přinášel technické novinky. A tou byly v té době i motocykly,“ vysvětluje Soňa Klímová.

Po dohodě se synem a nástupcem dynastie zakoupil František Janeček licenci na výrobu německého motocyklu Wanderer 500 OHV od firmy Wanderer. Spojením jmen v roce 1929 vznikla značka Jawa. Uvedla na trh desítky modelů nejrůznějších motocyklů, vyráběných v továrně v Praze a od roku 1931 také v Týnci nad Sázavou. Jejich věhlas a obliba dosáhly světové úrovně.

Mladý František Karel Janeček podědil nejen technický talent, s nímž rozvinul otcovo dědictví, ale také romantickou povahu. „Se svou budoucí ženou a mojí babičkou, dcerou majitele velkoskladu pian, se seznámil, když se na koni projížděl ve Stromovce. Mladá dívka mu tam při nehodě spadla ze svého koně přímo do náruče. Byla z toho láska jako trám. Dědeček se s mojí babičkou Jindřiškou, tehdy jí bylo dvaadvacet, oženil. A kolem roku 1930 se usadili na zámku v Kvasinách.“

Ovšem mladý František Karel tam dojížděl jen na víkendy, protože v Praze po boku svého otce pomáhal budovat janečkovské impérium. Přesto se v Kvasinách podařilo vybudovat automobilku, z jejíž rampy sjel první automobil Jawa 700 roku 1934. Karoserie se vyráběly z bukového dřeva, později pobitého plechy, a vše ostatní se do nich montovalo v Praze nebo v Týnci nad Sázavou.

Vůz Jawa 700 vyšel na 22 900 korun, což byl dvacetinásobek tehdejšího průměrného platu. Roku 1937 jej vystřídal model Jawa + 600 Minor, který stál 17 000 Kč a jenž byl tehdy nejlevnějším a nejdostupnějším vozem na československém trhu.

„Postup výroby automobilů byl převzat ze Zbrojovky Jawa. I v Kvasinách se kladl důraz na kvalitní práci, průběžnou kontrolu výrobků a aktivní zaměstnance,“ připomíná Soňa Klímová. Podnikavost jejích předků dala v Kvasinách vyrůst i chemické továrně Jalak neboli Janečkovy laky.

Vyvíjely se tu nejen pověstné červené laky, typické pro motocykly Jawa, ale vznikl zde třeba i základ na výrobu dentální pryskyřice, která se v zubařství používá dodnes. „Chemička dnes již neexistuje a také cihlovou automobilku tu už nenajdete. Před několika lety ji nechal koncern Volkswagen zbourat,“ stýská si Soňa Klímová.

Vraťme se však ještě do historie. Ačkoli se značce Jawa dařilo, do hry vstoupila druhá světová válka. Ta otce a syna Janečkovy rozdělila. „Pradědeček se konce války nedožil, zemřel v Praze roku 1941. Dědeček odešel z republiky 14. září 1938, tedy den před okupací naší země německými vojsky. Vzal s sebou i svůj vynález, po kterém nacisti marně pátrali.“

Tím byl speciální nástavec na pušku, který dodával střele vysokou rychlost, takže bylo možno prorazit i dvojitý pancíř německých tanků. František Karel Janeček za svůj vynález po válce získal vyznamenání od britské vlády.

„Babička Jindřiška zůstala za války sama s pěti dětmi v Kvasinách. Její manžel se ve Velké Británii stáhl do ilegality, a dokonce nechal rozhlásit zprávu, že zemřel při autonehodě. To aby ochránil svou rodinu v Čechách,“ připomíná Soňa Klímová. Ve skutečnosti pokračoval v práci na technických vynálezech, které předával britskému zbrojnímu průmyslu.

Manželské odloučení však vykonalo své. František Karel Janeček se v Anglii zamiloval do zdravotní sestry Reginy, původem z Kanady. „S mojí babičkou se po válce rozvedl, s druhou manželkou Reginou se usadil v Kanadě, kde podnikal ve stavebnictví. Dožil se i pádu československého komunismu. Zemřel 20. března roku 1990.“

Během války dostaly Janečkovy továrny říšského správce a v roce 1945 byly znárodněny. Janečkovské impérium přestalo existovat.

Automobilka Jawa v Kvasinách byla sloučena s mladoboleslavskou automobilkou a roku 1947 odtud vyjel první automobil značky Škoda. Šlo o automobil s dřevěnou kostrou a povrchovými díly z plechu, jaké se tu vyráběly už před válkou. Výroba tu běžela po celé období socialismu.

Světlo světa zde spatřila sanitní verze Škody 1200, otevřený vůz Škoda 450 i jeho slavnější nástupkyně Škoda Felicia. Populární vozy Garde a Rapid pocházely také z Kvasin, stejně jako Škoda Super Sport, později upravená pro film Upír z Feratu.

Pád železné opony přinesl další sloučení kvasinské automobilky, a to roku 1991 s koncernem Volkswagen. Nastala další etapa jejího rozvoje. Roku 2014 bylo rozhodnuto o významném rozšíření závodu s investicí více než sedm miliard korun.

Vznikla průmyslová zóna Solnice-Kvasiny a automobilka, jež se stále rozkládá za branami kvasinského zámku, dnes zaměstnává víc lidí, než jaký je počet obyvatel nedalekého Rychnova nad Kněžnou. V roce 2019 chrlila 1000 aut denně při šestidenním pracovním týdnu. Pandemie covidu však výrobu automobilů poněkud zbrzdila.

Ve stejnou dobu, kdy se továrna v Kvasinách stala součástí koncernu Volkswagen, byl zámek v restitucích vrácen rodu Janečků. Konkrétně Karlu Janečkovi, synu Karla Františka, který jej spolu s dalším restituovaným majetkem později předal své dceři Soně, v té době již provdané Klímové.

„Zámek jsme převzali roku 1991, v dalším roce i přilehlé lesy. Na ostatní rodinný majetek se restituce nevztahovaly,“ vysvětluje Soňa Klímová. Ač profesí učitelka, která dlouhá léta učila zahraniční vysokoškolské studenty českému jazyku, převzetí zdevastovaného zámku a kůrovcem napadených lesů se nezalekla. „Asi mám odvahu v genech,“ směje se.

Její otec kvůli poválečným čistkám techniku nedostudoval. Byl nasazen do kladenských dolů, kde onemocněl zápalem plic. Později se věnoval hudbě, vyučoval hru na housle na lidové škole umění a na konzervatoři v Kroměříži.

„S mojí maminkou se usadili v Solnici, což je hned vedle Kvasin, a tam jsem se po devíti letech manželství narodila já,“ upřesňuje Soňa Klímová. Dodává, že její otec měl rád obdiv žen. Manželství jejích rodičů se rozpadlo po osmnácti letech.

Osud kvasinského zámku s desetihektarovým parkem byl podobný jako osudy mnoha jiných sídel, které znárodnil komunistický režim. Roku 1974 sem byl umístěn Ústav pro mentálně postižené chlapce a sídlil tu dlouhých pětadvacet let. „Docela mě mrzelo, když odsud v roce 1999 odešli. Z nájmu, který mi ústav platil, jsem mohla dávat zámek, rozparcelovaný na bytové jednotky, alespoň trochu dohromady. Když osiřel, měla jsem na krku zničený, špinavý, obrovský objekt. Zpočátku jsem nevěděla, co s ním,“ přiznává Soňa Klímová.

Když byl rodině v roce 1991 vrácen rodinný majetek, musela se bývalá kantorka ze dne na den stát správkyní panství. Mimo jiné to obnášelo likvidaci velké kůrovcové kalamity, vykácení napadených stromů a následné zalesnění téměř dvou set hektarů holin rozprostřených po celém lesním majetku.

„Byli jsme na to čtyři hajní a já,“ směje se. „Za pochodu jsem se učila účetnictví, lesařinu a spoustu dalšího. Ale praštit jsem s tím nechtěla, to ne. Byla jsem svým pánem. A taky mi došlo, že děda byl vizionář. Nemohla jsem přece rodinné dědictví nechat být.“

Postupně a po částech začala vracet lesk zámku a u toho spravovala k němu náležející lesy. Vybudovala úspěšnou lesnicko-dřevařskou firmu a zámek zasvětila expozici připomínající značku Jawa. Jízdu na motorce si sice nevychutná, ale historickým automobilem Jawa se svezla.

„Překvapilo mě, jak nízko byla posazená okna i celá karoserie. Dolní okraj okýnka jsem měla pod bradou. Jízda takovým veteránem je zcela jiným zážitkem než s dnešními automobily,“ podotýká.

O tom, že je zámek neodmyslitelně spojen s historií automobilismu, svědčí i každoroční slavnosti určené milovníkům veteránských vozidel. Letos proběhl jubilejní, desátý ročník a barokní zámek se tak ocitl v obležení 480 historických vozů.

„Slavnosti s auto moto veterány pořádám moc ráda. Hraje na nich swing a zavítají sem davy lidí. Vypadají šťastně a to mě uspokojuje,“ pochvaluje si zámecká paní. S péčí o zámek a lesnickou a dřevozpracující firmu jí dnes pomáhá syn Daniel a dcera Dominika.

„Starám se o chod zámku ráda a dřevařině jsem taky přišla na chuť. Tyto činnosti mi přijdou smysluplné. Když se automobilka za branami našeho zámku začala rozrůstat, musela jsem si na to zvykat. Ostatně jako všichni obyvatelé Kvasin. Provoz je tu ohromný. Ale zvykla jsem si, pokrok se zastavit nedá. I když původní automobilka už nestojí, posledních pár let nás koncern začal brát na vědomí. Pochopili, že jsme součástí jejich historie.“