Za volantem Škody Slavia

Po loňském Mountiaqu, pick-upu na bázi Škody Kodiaq, se studenti škodováckého strojírenského učiliště opět pustili do kabrioletu. A na rozdíl od předloňského Sunroqu nejčerstvější kousek, pojmenovaný Slavia po prvním výrobku pánů Laurina a Klementa z konce 19. století, vypadá, že by s ním mohla být zábava i v zatáčkách.

Abych zjistil, jestli tomu tak skutečně je, přijal jsem pozvání do Bělé pod Bezdězem, kde se v lesích skrývá malý závodní okruh. Tedy, „závodní“ – vozovka je úzká tak akorát na jedno auto a jakékoliv jiné soupeření než časovku si tu moc nedokážu představit. Ale protože budu na trati sám, můžu bílý spider řádně vyzkoušet.

Než sednu dovnitř, chodím okolo. Na slunci je velmi dobře vidět modrá perleť v bílém laku; na fotkách tolik nevynikne, ale naživo si modré barvy nejde nevšimnout. Druhá věc, které si nejde nevšimnout, je svítící nápis Škoda na víku kufru. Pro jeho podsvícení byly použity RGB LED diody a kromě červeného světla spolu s obrysovkami svítí i bíle při couvání.

Když už jsem nakousl kufr, Slavia ho má obrovský – je pod celým krytem s „kapkami“, který zaujal místo zadní části kabiny. Ten kryt je ale pevný, snaží se nahradit střechu v pevnosti karoserie, a do zavazadelníku se dostanete jen malým víkem vzadu.

Slavia je samozřejmě rozvorem náprav stejná jako Scala a já se nemůžu zbavit dojmu, že měla být kratší, nebo že měly být dveře protažené dozadu; mají délku jako na sériovém pětidveřovém voze. Takhle to vypadá, že je Slavia zbytečně dlouhá, delší, než by pro ostré svezení dvou lidí musela být.

Otvírám bezrámové dveře s pevnými skly, připomínajícími hrot šípu, a soukám se do sedačky. Je tvrdá s výrazným bočním vedením a čtyřbodovými bezpečnostními pásy. Chci si je přes ramena pevně utáhnout, ale kvůli absenci pátého bodu mezi nohama mi břišní část leze nahoru. Zbytek interiéru však působí stejně bytelně, jako v každé sériové škodovce.

A už startuji tlačítkem přeplňovanou patnáctistovku a motor vyštěkne výfukem, u kterého přemýšlím, zda vůbec má katalyzátor; že tu nejsou tlumiče, je okamžitě jasné.

Vyrážím a záhy cítím tenoučké bočnice pneumatik. Slavia dostala 20“ kola z Kodiaqu RS, obutá do slupek od Continentalu, a na komfortu jízdy je to vážně znát – cítím každou drobnou nerovnost. Náboje kol a brzdy jsou z Octavie RS, zbytek odpružení je směsice dílů z různých škodovek; např. tlumiče pérování jsou z fabie.

První dvě kola zjišťuji, kudy mám jet, a osahávám si trať. Pak přepínám převodovku do manuálního režimu a trochu přidávám; samozřejmě s vědomím toho, že to je showcar, auto, které se má spíš vystavovat, než že by mělo podávat nějaké úžasné jízdní výkony.

Že tomu tak skutečně je, poznávám okamžitě. I přes výztuhy se karoserie znatelně kroutí, odpružení nezvládá ukočírovat pohyby velkých a těžkých kol a v neochotě fungovat pod tlakem poznávám sériovou Scalu. Vše je ještě zvýrazněno relativně silným motorem, díky nízkým bočnicím pneumatik velmi rychlými reakcemi na povely volantem a poté, co se mi povede gumy trochu zahřát, taky jejich výbornou přilnavostí.

Vracím se tedy k autory zamýšlenému způsobu vnímání Slavie – jako výstavního exponátu. Bílé detaily interiéru včetně dvou vyšitých mladoboleslavských lvů za sedačkami jsou krásným doplněním barvy zevnějšku, černý spoiler hezky ladí s většinově černými koly, a i ty tenké pneumatiky na nich dodávají vozu na dramatičnosti, když se na něj díváte zvenčí.

Podle Štěpána Fabiána a Vojtěcha Špitálského, dvou studentů, kteří na tomhle voze pracovali a které po své projížďce zpovídám, do vývoje Slavie – jako do všeho – zasáhl koronavirus. Projekt podle nich běží celý akademický rok, ovšem samotné auto se začíná stavět někdy v lednu, takže není moc prostor na nějaká zdržení, má-li být do června hotovo.

Kvůli pandemii však práce na voze zhruba dva měsíce stály. V plánu byly i nárazníky s více odlišnostmi od těch sériových na Scale a třeba rozšířené blatníky, ale nebyl na to čas. A už nyní má skluz i projekt na příští rok.

Přes nesnáze se studentskému týmu podařilo postavit vcelku zajímavé auto, s nímž mě bavilo se krátce povozit. Že nefungovala klimatizace a na přístrojovém štítu svítil houf oranžových kontrolek – vůz nemá funkční ani ABS, jak jsem si před jednou vracečkou na trati sám ověřil – mu odpustím, protože do sériové výroby nepůjde.

Na druhou stranu, ve srovnání s loňským Mountiaqem, který byl skutečně odlišný od všeho ostatního, je Slavia „jen“ dalším studentským kabrioletem. Pokud si odmyslím odkazy na historii, otevřených aut s hlasitým výfukem tu už bylo vícero, včetně třeba hned prvního Citijetu z roku 2014.